Hranice svobodné vůle
Hranice svobodné vůle 1. Úvod Problému existence svobodné vůle se věnuje mnoho lidí a to nejen filozofů. Tato otázka je poměrně zajímavá – co by se stalo, kdybychom naše činy nekonali svobodně? Co by se stalo s odpovědností, vinou a trestem? Naše nesvoboda by sloužila jako alibizmus pro všechno, od špatně napsané písemky po vraždu. Nemohl jsem jinak, bylo mi to predestinováno. Touto otázkou se zabývají lidé již od pradávna, vzpomeňme si na Oidipa. Jelikož osobně si myslím, že svobodná vůle existuje, pro další studii budu předpokládat její existenci. Pro tento předpoklad hovoří pouze moje subjektivní zkušenost, pocit, že mohu vykonat to, co považuji za vhodné. Ostatně každý, kdo se někdy rozhodoval o závažnější věci, např. na jakou školu si podat přihlášku, snad nějakou formou dotyk svobodného rozhodnutí pocítil. 2. Vysvětlení termínů V úvodu jsem použil sousloví svobodná vůle v dobré víře, že ho každý již někde slyšel a má pro něj tedy nějaký význam. Chápeme ho ale všichni stejně? Jelikož jsou tato slova klíčová pro tuto práci (jak plyne i z nadpisu), rád bych je trochu rozebral. Začněme s tím lehčím, srozumitelnějším slovem. Slovo vůle vyjadřuje odhodlání něco vykonat nebo naopak nevykonat. Toto odhodlání, rozhodnutí, může být podkopáno mnoha skutečnostmi, které nám nakonec mohou zabránit v provedení úmyslu. Když řekneme, že někdo měl dobrou vůli udělat to a to, většinou jeho záměr byl zmařen vnějšími vlivy, ale my oceňujeme i jeho intenci daný čin provést. Naopak někdo se slabou vůlí má onu intenci také, ovšem jeho selhání je způsobeno nedostatečným odhodláním čin dokončit (zde vnější podmínky mohly být příznivé). Je vidět, že od vůle k činům je poměrně daleko a naše rozhodnutí můžeme zmařit jak my sami, tak nějaký zásah z okolí. Druhé slovo je na pochopení těžší. Svobodný pro nás obvykle znamená, že člověk je svým vlastním pánem – nikdo mu nerozkazuje, co má dělat, není to otrok. Je to to samé se svobodnou vůlí? Lze si představit, že by někdo naší svobodné vůli diktoval, co má dělat a co ne? Ano, již několikrát jsem byl nemile překvapen, že dělám věci, které ani nechci, ale to si uvědomím až pozdě. Nicméně ten hlavní rys svobody naší vůle je dán v možnosti volby. Nikdo nám nediktuje, co máme dělat, kterou cestu vybrat. Věříme, že si vybíráme svobodně, bez vnějších interferencí do našeho procesu rozhodování. Svobodná vůle tedy znamená, že si můžeme sami promyslet různé možnosti, rozvážit jejich důsledky a nakonec se rozhodnout pro jednu z nich pouze a jedině na základě svého vědomí. Argument, že např. Bůh nás řídí a my jsme jenom loutky v jeho rukou, že si vybereme tu cestu, kterou nám on připravil, vyvrátit nelze. Jelikož my nikdy nevíme, která cesta byla pro nás vybrána, nemůžeme si vybrat tu druhou. (Samozřejmě to nemusí být zrovna Bůh, ale třeba fyzikální zákony, které z daných podmínek jednoznačně vyvodí výsledný stav.) 3. Existuje vůbec naše vůle? V následujícím textu se budu zabývat problémem, zda je naše vůle svobodná naprosto a bez výjimek, nebo existují jisté hranice, ať absolutní či relativní, za kterými již nekonáme naše rozhodnutí z naší svobodné vůle. Dále nás bude zajímat, jakým způsobem se člověk za tyto hranice dostane, jaký vliv na nás má naše okolní prostředí a my sami. Nejprve bych ale rád objasnil mé stanovisko na problém, zda svobodná vůle vůbec existuje nebo jsme něčím či někým determinováni. Osobně si myslím, že naše vědomí je aktivita neuronů našeho mozku. Nevěřím, že existuje něco víc než náš mozek. Můj názor je takový, že to, co my prožíváme jako naše vědomí, je specifická aktivita našeho mozku. Tedy, ne že by naše vědomí způsobovalo aktivitu těchto neuronů. Ale nejde říci ani opak, že by neurony způsobovaly aktivitu našeho vědomí. To je podle mě špatná formulace věty – pro mě není rozdíl mezi neurony a vědomím. Jestliže se změní naše vědomí, změní se i stav neuronů a naopak. I kdyby naše chování bylo determinováno fyzikálními zákony, nic to nezmění na našem prožitku svobodné vůle. Tento prožitek budeme dále zkoumat. Zda existuje něco, co nás řídí jako loutky, nechám odborníkům. Myslím si, že jakýkoli objev na poli fyziky či teologie nezmění můj pocit, že se mohu kdykoli zvednout od stolu a jít se napít. Zde jsem narazil na další komplikaci, kterou tento problém obsahuje. Je to rozlišení našeho pocitu svobodné vůle a vlastní svobodou jednání. Jestliže veškeré naše činy jsou determinovány ještě před tím, než na ně pomyslíme, pak svobodní nejsme. Ale pocit svobodné vůle nám zůstane i tak. 5. Rozbor fungování svobodné vůle Nejdříve bych se rád zamyslel, jak naše svobodná vůle funguje. Když si ji vyzkouším teď, zjišťuji, že nejprve jsem si řekl, že bych se měl jít napít. Pak jsem si uvědomil, že tím „přetrhnu nit“ svých myšlenek a raději bych tedy měl psát dále. Pod svobodnou volbou tedy chápu možnost racionálně zvážit všechny následky daného rozhodnutí a poté si vybrat to, které je mi nejmilejší. Ne vždy musí být pro mě nejvýhodnější, někdy mám zájem na prospěchu někoho jiného nebo z dlouhodobějšího hlediska se může jevit nevhodné. Používání svobodné vůle bych tedy rozdělil do dvou fází – zvažování a vybírání. V první zvažuji následky jednotlivých alternativních možností a v druhé již vybírám tu, jež vypadá nejlépe. V obou dvou fázích můžeme nechtěně chybovat. Například některé možnosti nás ani nenapadnou, nebo je implicitně považujeme za špatné a do druhé fáze je nepustíme. Nebo v druhé fázi si přes nesporné výhody nejlepší alternativy zvolíme jinou, protože nám přijde lepší. Obě tyto chyby jsou důsledkem nějakého iracionálního vlivu, v prvním případě kulturní zatíženosti a v druhé to může být např. vliv podvědomí. Další možný faktor krachu rozhodování je emocionální podloží některých činů. Když k někomu cítíme averzi, nebudeme se s ním příliš přátelit, i když by to mohlo z mnoha důvodů být výhodné, třeba protože je to náš nadřízený. 6. Vůle a pudy Znamená to tedy, že člověk sice má možnost se svobodně rozhodovat, ale v některých případech si zvolí stejně špatně? Naše podvědomí, emotivní cítění, primární pudy a jiné okolnosti mohou zvrátit racionální proces uvažování a vychýlit ho k rozhodnutí z hlediska rozumu špatného, avšak žádoucího z ostatních složek. A tak se milióny lidí dívají na telenovely, i když (aspoň doufám) je jim jasné, že jejich sledováním nerozvíjejí žádnou část své osoby. Jenže člověk je ovlivňován nevědomými složkami své osobnosti stále, i poté, co se rozhodne, si myslí, že toto rozhodnutí je z možných to nejlepší. Většinou až následně zjistí, že tomu tak ne zcela bylo. Z čeho tedy plyne tento rozpor mezi svobodnou vůli a naším konáním? Zdá se, že je to konflikt mezi naším racionálním uvažováním a „zvířecími“ pudy, tedy snahou potlačit hlad a žízeň, a naopak naplnit snahy rozmnožit své geny a zabezpečit svůj život. Tyto snahy, jakkoli důležité pro život, jsou občas v konfliktu s každodenní realitou. Už na základní škole člověk nemohl jíst při vyučování. Naše rozumová složka tedy umožňuje posoudit vhodnost budoucího chování. Vhodné je takové chování, které nejenže nebude přímo nám škodlivé, jako třeba skok ze střechy, ale navíc ani dlouhodobě, tedy ani jedení pod lavicí. Paní učitelka nám napíše poznámku a rodiče doma nebudou nadšeni. Ještě zřejmější konflikt je potřeba vyměšování. Jakmile se zesložiťuje struktura, kde žijeme, musí se zesložiťovat i myšlenkový aparát, který máme k dispozici. Zdá se tedy, že naše schopnost „číst“ budoucnost (tedy první fáze našeho rozhodování), je skoro nutná pro přežití jedince v nějaké komplikovanější sociální struktuře. Tam je nutné nějakým způsobem omezit své jednání, nelze vyměšovat tam, kde člověk zrovna chce, nelze pokácet libovolný strom, nelze uhodit libovolného člověka. Výhody jsou ale zřejmé – lepší obranyschopnost, více možností rozmnožení svých genů a lepší rozložení práce mezi jednotlivce. Tedy možnost omezit své přirozené pudy a potřeby se stala evolučně výhodnou a nutnou pro vznik komplexnějších sociálních struktur. 7. Ovlivnitelnost našeho rozhodnutí Svobodná vůle jakožto součást vědomého „já“ je také zcela jistě omezována jejím uživatelem. Všechny naše zkušenosti, příběhy, které nám někdo někdy vyprávěl, každý důležitý okamžik našeho života, rady rodičů, zážitky z prázdnin a vlastně vše, co jsme zažili nějakým způsobem ovlivňuje naše chování, uvažování i celou osobnost. Člověk stojící před cedulí Pozor pes se rozhodne jinak, pokud umí česky než když mluví Uruguajsky a ceduli nikdy neviděl. První se na rozdíl od druhého odejde. Ale nemusí – pokud věří, že pes spí. Je to jeho volba. Co ale chudák druhý člověk, který číst neumí? Má možnost volby? Je pro nás představitelné, že bychom o naši svobodnou vůli přišli? Člověk se přece rozhoduje dnes a denně, jak by tedy mohl byť i na chvíli ztratit potenciál rozhodnout se pro své dobro? Pokusím se naznačit způsob, jak je toto možné. 8. Ztráta svobodné vůle Svobodnou vůli člověk nezíská již od narození. Stejně jako si myslíme, že jednodušší organizmy se chovají podle svých instinktů, totéž si myslíme i o malých dětech. K zachování života jim stačí sací a uchopovací reflex. V jistém období života však člověk začne odlišovat sám sebe a své okolí, začne chápat možné následky svého jednání. To, zda jsou následky prospěšné nebo ne je z velké části určeno výchovou – rodiče svému dítěti řeknou, že zabíjet ptáčky je špatné. Takto je člověk ovlivňován okolím po celý svůj život. Jsou jeho rozhodnutí ale něco jiného než chování se podle těchto hodnotových žebříčků? V pozdějším věku již člověk dosáhne takové nezávislosti, že je schopen se sám rozhodnout, zda dané pravidlo má obecnou platnost nebo je to pouze účelný nástroj pro manipulaci. Ovšem to, že zabíjet ptáčky je špatné v něm zůstane nadosmrti. Kdyby ale vyrůstal např. v Africe, zabíjení ptáčků by mohlo sloužit jako účinný zdroj potravy a bylo by tudíž prospěšné. Naše „svobodné“ rozhodování je tedy z velké části utvořeno kulturním prostředím, ve kterém žijeme. Člověk ale může svou svobodnou vůli radikálně omezit i sám, bez okolního prostředí. Nejpřímější příklad může být alkoholik. Stojíc před sklenicí, má zdánlivou svobodu – pít či nepít. Ale ve skutečnosti je tato svoboda pouze iluze, která může sloužit i jako ospravedlnění. „Tohle pivo ještě vypiju, ale to už bude poslední.“ Znám velmi mnoho lidí, kteří obměnu této věty používají v nejrůznějších situacích – při hraní počítačových her, výherních automatů, při konzumaci čokolády, při čtení knih, při práci, při kouření. V podstatě při jakékoli aktivitě, která člověka baví a při které tíhne ji provozovat příliš často, dlouho nebo moc intenzivně. Po určité době si již člověk zvykne a je velmi těžké se tohoto zvyku zbavit. Není to nemožné, ale zřejmě je tu jistá hranice, za kterou je již člověk polapen svým zlozvykem. Problém je v tom, že při rozhodování se o malých krůčcích člověk ví, že sníst další tabulku čokolády je „špatné“, ale když je to přece jenom jedna tabulka… Zde se proti naší svobodné vůli postavilo dokonce i racio, které by naopak mělo tuto vůli podporovat. Zajímavé na tomto je fakt, že člověk si je většinou na začátku vědom toho, že jeho konání není pro něj to nejlepší. Proč si je tedy v té chvíli ještě svobodně vybere? Jelikož člověk nemůže uvažovat do libovolně vzdálené budoucnosti, výhody či požitky blízké jsou mu příjemnější než dlouhodobější výhody. A tak raději sní celou tabulku čokolády, což mu přinese okamžitý požitek, než aby si ji nechal na později nebo snědl jen kousek. 9. Jak svobodu neztratit Ztratit tímto svobodu se rozhodnout je zřejmě velmi nemilé. Člověk pak dělá různé věci, které ani nechce. V kritickém okamžiku si to buď přímo neuvědomuje nebo se jednoduše nedokáže svou vůlí přimět konat opak. Jistou antitezí je řídit se podle Kantova kategorického imperativu (viz. [2]), tedy jednat vždy tak, aby se naše konání mohlo stát obecným zákonem chování pro všechny. Když si tedy předtím, než si zapálíme cigaretu, položíme otázku „Je kouření obecně dobré?“, musíme si odpovědět ne a cigaretu zahodit. Zde je důležité, že otázka nebere v úvahu žádné podmínky. To je její plus i mínus zároveň. Například pro někoho může být jedení čokolády způsob, jak se zbavit nízkého tlaku. Další obtíž je samozřejmě se slovíčkem „dobré“. Co je dobré někdy, nemusí být dobré jindy. Zajímavé na příkladu alkoholika je to, že on svůj pocit svobody neztratil. Tedy alespoň se tak domnívám – nikdy jsem nepocítil, že bych musel dělat něco proti své vůli. To, že jsem jednal ne zcela ve svůj dlouhodobý prospěch, si většinou uvědomím až zpětně. 10. Specifické problémy svobodné vůle V následujících pasážích bych chtěl zmínit některé konkrétní problémy týkající se svobodné vůle. Jelikož ale půjde spíše o problémy technického, fyzikálního charakteru, byl jsem nucen převzat tyto názory z literatury, jež je uvedena na konci práce. Tyto pasáže zde uvádím, protože mi připadají obzvláště zajímavé. Většinou se jedná o extrémní případy – jako vybraný případ bude zmíněna hypnóza. (Veškeré údaje o hypnóze pocházejí z [3]). 11. Je člověk svobodný i v hypnóze?
Hypnóza jako jev je zkoumána již přes dvě století, přesto ještě není přijímána jako svébytný jev. Nicméně některé její projevy jsou neoddiskutovatelné, byť existují různé způsoby jak tyto jevy vysvětlovat. Pro nás bude nejdůležitější tzv. posthypnotický příkaz. Po uvedení člověka do hypnózy je mu sugerováno, že např. po dvojitém ťuknutí půjde otevřít dveře a zase je zavře. Pak se mu dále sugeruje, že si z průběhu hypnózy nebude nic pamatovat a následně se subjekt probudí. A pak většinou po dvojím ťuknutí se opravdu zvedne a dveře otevře a zavře. Nejzajímavější je ale subjektivní vjem tohoto úkonu. Nikdy jsem hypnózu neabsolvoval, takže si neumím představit, jak moc absurdně si poté člověk připadá. Bylo také pozorováno, že se svoje akce člověk snaží nějak racionalizovat, např. řekne, že něco za dveřmi slyšel. Jako druhou příčinu svého jednání lidé uvádějí, že cítili „nutkání“ jít dveře otevřít. Další kapitolou je možné zneužití hypnózy k trestné činnosti. Byly provedeny pokusy, které toto zneužití dokumentovaly, např. se pokusným osobám sugerovalo, aby vylili sklenici s kyselinou dusičnou hypnotizérovi do obličeje. A vskutku to skoro všichni udělali. Experimentátor byl chráněn tím, že sklenice byla na poslední chvíli vyměněna za neškodnou kapalinu (ovšem jednou se výměna nezdařila a experimentátor byl skutečně kyselinou polit). Zdá se tedy, že člověk se dá ovlivnit, aby dělal něco, co běžně nedělá a dělat ani nechce. Hypnóza zřejmě působí na jiné rovině vnímání než je ta vědomá a tím naše uvažování obchází. Ovšem tyto závěry jsou spíše spekulativní, protože při experimentu se člověk běžně domnívá, že nikomu nic nehrozí, protože by si to experimentátor „nemohl dovolit“.
13. Závěr
Osobně jsem se již odmala domníval, že člověk je schopen udělat skoro všechno. Můj pozitivistický přístup se s každým učením na písemku nebo o zkouškovém období trochu zviklal, ale poté se znovu obnovil. Když člověk není nucen dělat moc často to, co nechce, je lehké věřit v neomezenou svobodu našeho konání. Nicméně i při psaní této práce jsem se přesvědčil, že člověk není absolutně svobodný ale spíše v kontextu daném jeho životním prostředím.
Naše možnost výběru nejlepší alternativy je omezována jak vnějším prostředím, tak i námi samými. Kulturní a sociální vliv našeho okolí, zejména rodičů, ovlivňuje naši schopnost vybrat, nebo i jen vymyslet, tu nejperspektivnější variantu chování. Malými ústupky se sami můžeme dostat do situace, kdy již jsme svobodni jen pomyslně a ve skutečnosti nemáme možnost volby.
Přesto je svobodná vůle pro lidi důležitá jak v každodenním životě, tak zejména při konání esenciálních rozhodnutí. Nicméně představa, že mé rozhodování se dá spočítat na počítači, přestože přináší jistou nervozitu, můj pocit svobodné vůle nezmenší. Zajímavý musí být pocit při plnění posthypnotického příkazu – kdy člověk zjevně svobodný není, ale on své konání vnímá jako jeho vlastní rozhodnutí.