daliborovy.estranky.cz

KRIZE V MANŽELSTVÍ A DĚTI

Když se řekne krize a ještě k tomu v manželství, nevěstí to pro většinu z nás nic dobrého. Možná se vám vybaví zobrazení zániku lásky z filmů Kramerová versus Kramer nebo Válka Roseových.

Ano, to byly krize v manželstvích vedoucí k jejich zániku, ale pojem krize nemusí být nutně chápán jen čistě negativně, může znamenat i jistý bod zlomu, přelomový okamžik. Krizi pojímají vývojoví psychologové jako přirozenou součást vývoje individua, páru či rodiny, je to moment, kdy dosavadní strategie přestávají fungovat a je třeba něco (nebo často hlavně sebe) změnit. Krize je vlastně problém adaptace na nové podmínky a dá se také chápat jako prostor pro osobnostní růst.

Přestože je krize přirozenou součástí lidského života, je potřeba vědět, jak se v ní zachovat, aby se nestala bodem zlomu v negativním slova smyslu zejména pro děti, které se v ní ocitnou a nemají možnost se vůči ní vymezit, bránit se jí, protože jsou dosud dětmi a jedinci závislými na rodičích a jejich péči, chování a emocích.

Co tedy dělat, popřípadě rozhodně nedělat v akutní velké manželské krizi? Hlavní zásadou je „nezatahovat děti do problému“. Pro opravdu závažnou krizi platí opět to, že je potřeba děti přiměřeně jejich věku informovat, co se mezi rodiči děje – žádné podrobnosti a detaily , ale věku přiměřené sdělení, že rodiče jako manželé procházejí těžkým obdobím, ale že dělají vše, aby se tento problém zdárně vyřešil.

Ano, je nám opět jasné, že tento přístup předpokládá schopnost manželů domluvit se, což obvykle bývá v obdobích manželské krize vzácný jev.
Nebudeme vám nalhávat, že existuje nějaké snadné řešení. Spíš se jedná o téměř nadlidský výkon, když se pro vývoj dětí jeví jako příznivé to, aby rodič, ke kterému děti přijdou s nějakými dotazy ohledně dané situace, vydržel i poštvávání dětí z druhé strany a nepostavil se „proti“, byť i „provinivšímu se“, partnerovi. Zní to zřejmě absurdně a nabourává to obecné představy o spravedlnosti.

Často zaznívá i obava, zda se tím děti „nepokazí“, když jim člověk neřekne, že ten druhý rodič opravdu chybuje, často zaznívá stracho to, aby se dítě nezačalo chovat stejně. Tady je velmi podstatný moment – je možné vyjádřit opět svoje vlastní pocity zklamání, bolesti z toho, co nám druhý partner svým chováním způsobuje, ale nikdy by to nemělo vyznívat jako odsouzení rodiče
jako takového.

Děti by se totiž neměly ocitnout v konfliktu „loajality“, tedy koho mají ctít, poslouchat a vážit si ho. Je přirozené, že děti chtějí mít rády a v úctě oba rodiče. Jejich identita totiž vyrůstá z obou kořenů, čerpají svoje sebehodnocení z hodnocení obou rodičů; když je jeden z rodičů označen za zločince, celá polovina identity dítěte se stává černou a nepřijatelnou.

Je zcela pochopitelné a lidské, že zaujmout tento postoj je velmi těžké zejména v případech, kdy je jakoby „zjevně“ vina na jednom z partnerů . I přesto by se poškozený, ublížený partner měl vystříhat zcela zásadně toho, aby si z dítěte dělal spojence, naslouchající vrbu a posléze třeba i náhradního partnera. Ubránit se takzvané parentifikaci (povýšení dítěte do role dospělého) je mnohdy o to těžší, že některé děti mají tendenci se na místo partnera stavět samy, chtějí pomoci v těžké situaci. Ale musíme opakovat, že tato role jim nepřísluší a výhledově by je opravdu zatěžovala a komplikovala by jim jejich vlastní psychický vývoj.