daliborovy.estranky.cz

N

Poruchy osobnosti se liší od změny osobnosti dobou a způsobem jejich vzniku. Jsou to vývojové stavy, které se objevují v dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti. Naproti tomu je změna osobnosti získaná obvykle během dospělosti jako následek těžkých nebo dlouhotrvajících stresů, extrémního prostředí deprivace, vážných psychiatrických poruch nebo onemocnění a poškození mozku. Hodnocení by se mělo opírat o co nejvíce zdrojů informací, často se vyžaduje více než jeden rozhovor a shromáždění anamnestických údajů od dalších osob.

Nadměrná citlivost k odstrkování, bezpráví, zlehčování a odbytí, tendence k trvalé zášti, odmítání odpustit urážky, uražená ješitnost, podezřívavost a sklon překrucovat a chybně interpretovat neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské nebo pohrdavé, bojovný a úporný smyslem pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci, opakované a neoprávněné podezříváním, pokud jde o sexuální věrnost manželského nebo jiného sexuálního partnera, sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já, zabývání se nepodloženým „konspiračním“ vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světě vůbec.

Málo činností skýtá potěšení, emoční chlad, odstup nebo oploštělá afektivita, omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebo zlobu vůči jiným lidem, zjevná lhostejnost ke chvále a kritice, malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou, upřednostňování samotářských činností, nadměrné fantazírování a introspekce, nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů a nedostatek touhy po takových vztazích, výrazná necitlivost pro převládající společenské normy a konvence.

Porucha osobnosti, která vyvolává pozornost vzhledem k vážné nerovnováze mezi chováním a společenskými normami. Je charakterizována těmito rysy: nelítostný nezájem o city druhých, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, neschopnost udržet trvalé vztahy při schopnosti je vytvářet, velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí, neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu, výrazné tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování racionalizací pro chování, které jedince přivádí do konfliktů se společností. Může být přítomna přetrvávající iritabilita.

Porucha osobnosti, u které je výrazná tendence jednat impulzivně bez uvážení následků, spolu s afektivní nestálostí. Schopnost plánovat dopředu může být minimální. Výbuchy silné zlosti mohou často vést k násilí nebo „explozivnímu chování“. Ty se vyvolají snadno, když jiní impulzivní jednání kritizují nebo se proti němu staví. Jsou specifikovány dvě varianty této poruchy osobnosti a obě se projevují impulzivitou a nedostatkem sebekontroly.

Převládajícími charakteristikami jsou emoční nestálost a nedostatečná kontrola impulzivity. Běžné jsou výbuchy násilí nebo hrozivé chování, zvláště je-li jedinec ostatními kritizován.

Výrazná emoční nestálost, nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích včetně sexuálních, chronický pocit prázdnoty. Angažovanost v intenzivních a nestálých interpersonálních vztazích může být příčinou opakovaných emočních krizí a může být sdružena s excesivními pokusy vyhnout se opuštěnosti řadou sebevražedných výhrůžek nebo sebepoškozujících činů, které se také mohou vyskytnout bez zjevných příčin.

Porucha osobnosti charakterizovaná sebedramatizací, teatrálností, přehnaným projevem emocí, sugestibilitou snadno ovlivnitelnou jinými lidmi nebo okolnostmi, mělkou a labilní emotivitou, trvalým vyhledáváním vzrušení a ocenění druhými a činností, při kterých je dotyčný středem pozornosti, nepatřičnou svůdností ve zjevu nebo chování, nadměrným soustředěním na fyzickou přitažlivost. Přidružené rysy zahrnují egocentričnost, povolnost vůči sobě, trvalou touhu po ocenění, snadno zranitelné city a přetrvávající manipulativní chování k dosažení vlastních potřeb.

Porucha osobnosti charakterizovaná pocity nadměrných pochyb a opatrnosti, nadměrným zabýváním se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem, organizací nebo plánem, perfekcionizmem, který je na úkor splnění úkolu, nadměrnou svědomitostí, skrupulantstvím, nevhodným zabýváním se produktivností na úkor radostí a interpersonálních vztahů, puntičkářstvím a sociální konvenčností, rigiditou a paličatostí, nerozumným vyžadováním, aby se jiní podřizovali pacientovu způsobu práce nebo nerozumným odporem vůči způsobu práce druhých, vtíravými a nevítanými myšlenkami nebo podněty.

Porucha osobnosti charakterizovaná trvalými a pronikavými pocity napětí a obav, přesvědčením o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo podřízenosti vzhledem k jiným, nadměrným zabýváním se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích, nechutí stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben, omezením v životním stylu kvůli potřebě fyzické jistoty, vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský styk, a to ze strachu před kritikou, nesouhlasem či odmítnutím. Přidružené rysy zahrnují přecitlivělost na odmítnutí a kritiku.

Porucha osobnosti charakterizovaná povzbuzováním jiných lidí nebo dovolováním jim, aby za něho přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí, podřizováním vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je závislý, a přílišným vyhovováním jejich přáním, neochotou vznášet byť rozumné požadavky na lidi, na nichž je závislý, pocity, že není ve své kůži, když je sám, následkem přehnaných obav, že není schopen starat se sám o sebe, stálými obavami, že bude opuštěn osobu, ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe, omezením schopnosti dělat všední rozhodnutí bez nadměrného množství rad a ujišťování druhými. Přidružené rysy zahrnují vnímání sebe sama jako bezmocného, nekompetentního, bez životní síly.

Zahrnuje excentrickou, nezdrženlivou, nezralou, narcistickou, pasivně agresivní a psychoneurotickou osobnost.

Tato kategorie je zaměřena na ty poruchy osobnosti a abnormality, které jsou často obtížné, ale nevykazují specifický soubor symptomů.

S rysy několika poruch, avšak bez převažujícího souboru symptomů, který by dovolil specifičtější diagnózu.

Neklasifikovatelné jako F60.– nebo F62.– a považované za sekundární k hlavní diagnóze koexistující afektivní nebo úzkostné poruchy.

Tato skupina zahrnuje poruchy dospělé osobnosti a chování, které se vyvinuly u osob bez předchozí poruchy osobnosti jako následek katastrofického či nadměrného vleklého stresu nebo jako následek těžké duševní choroby. Změna osobnosti je významná a sdružená s nepřizpůsobivým chováním, které nebylo přítomno před patogenní zkušeností. Takovouto přetrvávající změnu osobnosti můžeme nejčastěji pozorovat po traumatické zkušenosti, ale změna se může také rozvinout po těžké rekurentní nebo dlouhodobé duševní poruše.

Přetrvávající změna osobnosti může následovat po katastrofickém stresu. Projevuje se neměnnými a maladaptivními rysy, které vedou ke zhoršení interpersonálních vztahů a funkcí ve společnosti i v zaměstnání. Patří sem nepřátelský nebo nedůvěřivý postoj ke světu, sociální stažení, pocity prázdnoty a beznaděje, chronický pocit existence „na okraji“, jako by byl trvale ohrožený a odcizení. Stres poruchu vyvolávající musí být tak extrémní, že není třeba počítat s osobní zranitelností k vysvětlení hlubokého účinku na osobnost. Příklady zahrnují zážitek koncentračního tábora, mučení, katastrofy, dlouhotrvající vystavení situacím ohrožujícím život, jako např. být obětí terorizmu, situace rukojmí, dlouhotrvající zajetí s velkou možností usmrcení. Tomuto typu změny osobnosti může předcházet posttraumatická stresová porucha.

Jsou charakterizované opakovanými činy, které nemají žádnou jasnou racionální motivaci a obvykle škodí vlastním zájmům nositelů i zájmům jiných lidí. Pacient hovoří o tom, že jeho chování je spojeno s impulzy k činnosti, které nemůže kontrolovat. Nerozumíme příčinám těchto stavů a řadíme je dohromady vzhledem k popisným podobnostem, není však známo, že mají jiné důležité společné rysy.

Porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě subjektu na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Lidé trpící touto poruchou mohou riskovat své zaměstnání, velmi se zadlužit a lhát nebo porušovat zákon, aby získali peníze nebo unikli placení dluhů. Postižení popisují intenzivní puzení ke hře, které lze těžko ovládnout, spolu se zaujetím myšlenkami a představami hraní a okolností, které tuto činnost doprovázejí. Toto zaujetí a puzení se často zvyšuje v dobách, kdy je život stresující.

Porucha je charakterizována mnohočetnými žhářskými činy nebo pokusy o založení požáru majetku nebo jiných objektů bez zřejmého motivu jako jsou např. peněžní zisk, pomsta nebo politický extrémizmus, a trvalým zájmem o předměty se vztahem k ohni a hoření. Pocity stoupajícího napětí před aktem a intenzivní vzrušení bezprostředně po jeho provedení. Může být i abnormální zájem o hasičské stříkačky a jiná protipožární zařízení, o členství v protipožárních sdruženích a častá volání hasičů.

Porucha je charakterizovaná patrnou ztrátou vlasů, která je způsobena opakovaným selháním snahy odolat impulzům k vytrhávání si vlasů. Vytrhávání vlasů obvykle předchází stoupající napětí a je následováno pocitem uvolnění. Tato diagnóza by neměla být použita tam, kde je nějaký již dříve se vyskytující zánět nebo jestliže je vytrhávání vlasů odpovědí na blud nebo halucinaci.

Přání žít a být akceptován jako člen opačného pohlaví. Obvyklý je pocit nespokojenosti s vlastním anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického zásahu, aby tělo odpovídalo (pokud možno) preferovanému pohlaví.

Občasné nošení šatů opačného pohlaví pro potěšení ze zkušeností dočasné příslušnosti k opačnému pohlaví, ale bez přání trvalejší změny pohlaví nebo korektivního chirurgického zásahu. Převlékání není doprovázeno sexuálním vzrušením, na rozdíl od fetišistického transvestitizmu.

Nošení šatů opačného pohlaví především proto, aby se dosáhlo sexuálního vzrušení. Tuto poruchu je třeba odlišovat od pouhého fetišizmu tím, že fetišistické předměty nebo oblečení nejsou pouze nošeny, ale jsou upraveny tak, aby se vytvořilo vzezření osoby opačného pohlaví. Obvykle se nosí více než jeden předmět, často úplné vybavení, včetně paruky a kosmetiky. Fetišistický transvestitizmus je odlišen od transsexuálního transvestitizmu jasnou souvislostí se sexuálním vzrušením a silným přáním odstranit oblečení, jakmile se dostavil orgazmus a sexuální vzrušení klesá. Transsexuálové obvykle referují o historii fetišistického transvestitizmu jako o dřívější fázi. Ta pak představuje určité stadium ve vývoji transsexualizmu.

Vracející se nebo přetrvávající tendence dívat se na osoby při sexuálním nebo intimním chování, jakým je svlékání. To obvykle vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci, aniž o tom pozorovaný objekt ví.

Někdy se u jedné osoby vyskytne více než jedna abnormální sexuální preference a žádná není hlavní. Nejobvyklejší kombinací je fetišizmus, transvestitizmus a sadomasochizmus.

Jedinec trpí nejistotou o své pohlavní totožnosti nebo sexuální orientaci, což způsobuje úzkost nebo depresi. Nejčastěji je tomu u dospívajících, kteří si nejsou jisti, zda jsou homosexuální, heterosexuální nebo bisexuální orientace, nebo u jedinců, kteří po období zjevně stabilní sexuální orientace (často během dlouhotrvajícího vztahu) najednou poznají, že se jejich sexuální orientace mění.

Pohlavní identita nebo sexuální preference je nepochybná, ale jedinec si přeje, aby byla jiná vzhledem k přidruženým psychickým a behaviorálním poruchám, a může vyhledat léčení, aby došlo ke změně.

Pohlavní identita nebo sexuální orientace je odpovědná za obtíže ve vytváření nebo udržování vztahů se sexuálním partnerem.

Somatické symptomy, odpovídající a původně způsobené tělesnou poruchou, nemocí nebo neschopností, se stanou přehnanými nebo vleklými vzhledem k psychickému stavu pacienta. Rozvíjí se syndrom chování vyhledávajícího pozornost (histriónský), který také může obsahovat dodatečné (a obvykle nespecifické) stížnosti, které nejsou tělesného původu. Pacient je obvykle tísněn svou somaticky způsobenou bolestí nebo neschopností a často se zabývá obavami, které mohou být oprávněné, že bolest nebo neschopnost budou vleklé nebo progredující. Motivačním faktorem může být také nespokojenost s výsledkem léčení nebo vyšetření nebo zklamání nad mírou osobní pozornosti, které se mu dostává na nemocničním oddělení nebo poliklinice. U některých případů se zdá, že jejich jasná motivace pochází z možnosti finanční kompenzace po nehodách nebo úrazech, ale syndrom nemusí rychle vymizet, i když je vedení sporu úspěšně