Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pozor psychopati

25. 1. 2009

Pozor psychopati ! - ne , lidé s poruchou osobnosti

 

Poruchy osobnosti

N

 

ěkteré z těchto stavů a vzorců chování se objevují časně v průběhu individuálního vývoje jako výsledek konstitucionálních faktorů a sociálních zkušeností, jiné se získávají později v životě. Představují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště utváří vztahy k druhým. Takové vzorce chování jsou stabilní a zahrnují různé oblasti chování a psychologických projevů. Jsou často, i když ne vždy, sdruženy se subjektivní tísní a problémy v adaptivní společenské aktivitě a v dosahování žádoucích cílů.

Poruchy osobnosti se liší od změny osobnosti dobou a způsobem jejich vzniku. Jsou to vývojové stavy, které se objevují v dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti. Naproti tomu je změna osobnosti získaná obvykle během dospělosti jako následek těžkých nebo dlouhotrvajících stresů, extrémního prostředí deprivace, vážných psychiatrických poruch nebo onemocnění a poškození mozku. Hodnocení by se mělo opírat o co nejvíce zdrojů informací, často se vyžaduje více než jeden rozhovor a shromáždění anamnestických údajů od dalších osob.

 

Specifické poruchy osobnosti

Specifická porucha osobnosti je těžké narušení v charakterové skladbě a tendencích chování jedince, zahrnující obvykle několik oblastí osobnosti. Téměř vždy je sdružena se závažným osobním a sociálním selháním. Porucha osobnosti se obvykle objevuje v pozdním dětství nebo adolescenci a pokračuje v projevech do dospělosti.

Specifická porucha osobnosti se projevuje disharmonickými postoji a chováním. Odlišná je afektivita, vzrušivost, impulzivita, způsoby vnímání, myšlení a styl vztahů k ostatním lidem. Abnormální vzorec chování je trvalý, dlouhodobý a není omezen na epizody duševního onemocnění, ovlivňuje celou osobnost. Tyto projevy se vždy objevují během dětství nebo dospívání a pokračují do dospělosti, porucha vede ke značné osobní nepohodě a sdružena s významným zhoršením výkonu jak v zaměstnání, tak ve společenské oblasti.

 

Paranoidní porucha osobnosti

Nadměrná citlivost k odstrkování, bezpráví, zlehčování a odbytí, tendence k trvalé zášti, odmítání odpustit urážky, uražená ješitnost, podezřívavost a sklon překrucovat a chybně interpretovat neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské nebo pohrdavé, bojovný a úporný smyslem pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci, opakované a neoprávněné podezříváním, pokud jde o sexuální věrnost manželského nebo jiného sexuálního partnera, sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já, zabývání se nepodloženým „konspiračním“ vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světě vůbec.

Schizoidní porucha osobnosti

Málo činností skýtá potěšení, emoční chlad, odstup nebo oploštělá afektivita, omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebo zlobu vůči jiným lidem, zjevná lhostejnost ke chvále a kritice, malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou, upřednostňování samotářských činností, nadměrné fantazírování a introspekce, nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů a nedostatek touhy po takových vztazích, výrazná necitlivost pro převládající společenské normy a konvence.

Dissociální porucha osobnosti

Porucha osobnosti, která vyvolává pozornost vzhledem k vážné nerovnováze mezi chováním a společenskými normami. Je charakterizována těmito rysy: nelítostný nezájem o city druhých, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům, neschopnost udržet trvalé vztahy při schopnosti je vytvářet, velmi nízká tolerance k frustraci a nízký práh pro uvolnění agrese, včetně násilí, neschopnost zakoušet vinu a poučit se ze zkušenosti, zvláště z trestu, výrazné tendence ke svádění viny na jiné nebo poskytování racionalizací pro chování, které jedince přivádí do konfliktů se společností. Může být přítomna přetrvávající iritabilita.

Emočně nestabilní porucha osobnosti

Porucha osobnosti, u které je výrazná tendence jednat impulzivně bez uvážení následků, spolu s afektivní nestálostí. Schopnost plánovat dopředu může být minimální. Výbuchy silné zlosti mohou často vést k násilí nebo „explozivnímu chování“. Ty se vyvolají snadno, když jiní impulzivní jednání kritizují nebo se proti němu staví. Jsou specifikovány dvě varianty této poruchy osobnosti a obě se projevují impulzivitou a nedostatkem sebekontroly.

Impulzivní typ

Převládajícími charakteristikami jsou emoční nestálost a nedostatečná kontrola impulzivity. Běžné jsou výbuchy násilí nebo hrozivé chování, zvláště je-li jedinec ostatními kritizován.

Hraniční typ

Výrazná emoční nestálost, nejasné nebo narušené představy o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích včetně sexuálních, chronický pocit prázdnoty. Angažovanost v intenzivních a nestálých interpersonálních vztazích může být příčinou opakovaných emočních krizí a může být sdružena s excesivními pokusy vyhnout se opuštěnosti řadou sebevražedných výhrůžek nebo sebepoškozujících činů, které se také mohou vyskytnout bez zjevných příčin.

Histriónská porucha osobnosti

Porucha osobnosti charakterizovaná sebedramatizací, teatrálností, přehnaným projevem emocí, sugestibilitou snadno ovlivnitelnou jinými lidmi nebo okolnostmi, mělkou a labilní emotivitou, trvalým vyhledáváním vzrušení a ocenění druhými a činností, při kterých je dotyčný středem pozornosti, nepatřičnou svůdností ve zjevu nebo chování, nadměrným soustředěním na fyzickou přitažlivost. Přidružené rysy zahrnují egocentričnost, povolnost vůči sobě, trvalou touhu po ocenění, snadno zranitelné city a přetrvávající manipulativní chování k dosažení vlastních potřeb.

Anankastická porucha osobnosti

Porucha osobnosti charakterizovaná pocity nadměrných pochyb a opatrnosti, nadměrným zabýváním se detaily, pravidly, seznamy, pořádkem, organizací nebo plánem, perfekcionizmem, který je na úkor splnění úkolu, nadměrnou svědomitostí, skrupulantstvím, nevhodným zabýváním se produktivností na úkor radostí a interpersonálních vztahů, puntičřstvím a sociální konvenčností, rigiditou a paličatostí, nerozumným vyžadováním, aby se jiní podřizovali pacientovu způsobu práce nebo nerozumným odporem vůči způsobu práce druhých, vtíravými a nevítanými myšlenkami nebo podněty.

Anxiózní (vyhýbavá) porucha osobnosti

Porucha osobnosti charakterizovaná trvalými a pronikavými pocity napětí a obav, přesvědčením o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo podřízenosti vzhledem k jiným, nadměrným zabýváním se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích, nechutí stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben, omezením v životním stylu kvůli potřebě fyzické jistoty, vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský styk, a to ze strachu před kritikou, nesouhlasem či odmítnutím. Přidružené rysy zahrnují přecitlivělost na odmítnutí a kritiku.

Závislá porucha osobnosti

Porucha osobnosti charakterizovaná povzbuzováním jiných lidí nebo dovolováním jim, aby za něho přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí, podřizováním vlastních potřeb jiným osobám, na nichž je závislý, a přílišným vyhovováním jejich přáním, neochotou vznášet byť rozumné požadavky na lidi, na nichž je závislý, pocity, že není ve své kůži, když je sám, následkem přehnaných obav, že není schopen starat se sám o sebe, stálými obavami, že bude opuštěn osobu, ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe, omezením schopnosti dělat všední rozhodnutí bez nadměrného množství rad a ujišťování druhými. Přidružené rysy zahrnují vnímání sebe sama jako bezmocného, nekompetentního, bez životní síly.

Jiné specifické poruchy osobnosti

Zahrnuje excentrickou, nezdrženlivou, nezralou, narcistickou, pasivně agresivní a psychoneurotickou osobnost.

Smíšené a jiné poruchy osobnosti

Tato kategorie je zaměřena na ty poruchy osobnosti a abnormality, které jsou často obtížné, ale nevykazují specifický soubor symptomů.

Smíšené poruchy osobnosti

S rysy několika poruch, avšak bez převažujícího souboru symptomů, který by dovolil specifičtější diagnózu.

Nepříznivé změny osobnosti

Neklasifikovatelné jako F60.– nebo F62.– a považované za sekundární k hlavní diagnóze koexistující afektivní nebo úzkostné poruchy.

Přetrvávající změny osobnosti, které nelze přisoudit hrubému poškození nebo nemoci mozku

Tato skupina zahrnuje poruchy dospělé osobnosti a chování, které se vyvinuly u osob bez předchozí poruchy osobnosti jako následek katastrofického či nadměrného vleklého stresu nebo jako následek těžké duševní choroby. Změna osobnosti je významná a sdružená s nepřizpůsobivým chováním, které nebylo přítomno před patogenní zkušeností. Takovouto přetrvávající změnu osobnosti můžeme nejčastěji pozorovat po traumatické zkušenosti, ale změna se může také rozvinout po těžké rekurentní nebo dlouhodobé duševní poruše.

Přetrvávající změna osobnosti po katastrofické zkušenosti

Přetrvávající změna osobnosti může následovat po katastrofickém stresu. Projevuje se neměnnými a maladaptivními rysy, které vedou ke zhoršení interpersonálních vztahů a funkcí ve společnosti i v zaměstnání. Patří sem nepřátelský nebo nedůvěřivý postoj ke světu, sociální stažení, pocity prázdnoty a beznaděje, chronický pocit existence „na okraji“, jako by byl trvale ohrožený a odcizení. Stres poruchu vyvolávající musí být tak extrémní, že není třeba počítat s osobní zranitelností k vysvětlení hlubokého účinku na osobnost. Příklady zahrnují zážitek koncentračního tábora, mučení, katastrofy, dlouhotrvající vystavení situacím ohrožujícím život, jako např. být obětí terorizmu, situace rukojmí, dlouhotrvající zajetí s velkou možností usmrcení. Tomuto typu změny osobnosti může předcházet posttraumatická stresová porucha.

Přetrvávající změna osobnosti po psychickém onemocně

Změnu osobnosti lze přičíst traumatickému zážitku z prodělané těžké psychiatrické nemoci. Změna osobnosti přetrvává a projevovuje se jako neměnný a maladaptivní vzorec prožitků a aktivity, který vede k dlouhodobému narušení (interpersonálnímu, sociálnímu a v zaměstnání) a k subjektivním potížím. Tyto změny osobnosti se rozvíjejí po klinickém uzdravení z duševní poruchy, kterou jedinec musel prožívat jako emočně velmi stresující a otřesnou pro jeho představu o sobě samém. Při určování a posilování hladiny stresu vnímané jedincem jsou důležité postoje nebo reakce jiných lidí vůči pacientovi.

Projevuje se nadměrnou závislostí na ostatních a narušenými postoji vůči druhým lidem, výrazné je přesvědčení o tom, že subjekt je chorobou změněn nebo stigmatizován, což vede k neschopnosti vytvářet a udržovat blízké a důvěrné osobní vztahy. Značná je pasivita, redukované zájmy a zmenšené zapojení do dřívějších aktivit ve volném čase, přetrvávají stížnosti na nemocnost, které mohou být spojeny s hypochondrickými stesky a s chováním odpovídajícím roli nemocného. Přítomná je dysforická nebo labilní nálada, která není způsobena současnou ani dřívější duševní poruchou s reziduálními afektivními symptomy. Signifikantní je zhoršení v sociálním zapojení a v zapojení v zaměstnání ve srovnání s premorbidní situací. Tyto projevy musí být přítomny po dobu 2 nebo více let.

 

Návykové a impulzivní poruchy

Jsou charakterizované opakovanými činy, které nemají žádnou jasnou racionální motivaci a obvykle škodí vlastním zájmům nositelů i zájmům jiných lidí. Pacient hovoří o tom, že jeho chování je spojeno s impulzy k činnosti, které nemůže kontrolovat. Nerozumíme příčinám těchto stavů a řadíme je dohromady vzhledem k popisným podobnostem, není však známo, že mají jiné důležité společné rysy.

Patologické hráčství

Porucha spočívá v častých opakovaných epizodách hráčství, které dominují v životě subjektu na úkor sociálních, materiálních, rodinných a pracovních hodnot a závazků. Lidé trpící touto poruchou mohou riskovat své zaměstnání, velmi se zadlužit a lhát nebo porušovat zákon, aby získali peníze nebo unikli placení dluhů. Postižení popisují intenzivní puzení ke hře, které lze těžko ovládnout, spolu se zaujetím myšlenkami a představami hraní a okolností, které tuto činnost doprovázejí. Toto zaujetí a puzení se často zvyšuje v dobách, kdy je život stresující.

Patologické zakládání požárů (pyromanie)

Porucha je charakterizována mnohočetnými žhářskými činy nebo pokusy o založení požáru majetku nebo jiných objektů bez zřejmého motivu jako jsou např. peněžní zisk, pomsta nebo politický extrémizmus, a trvalým zájmem o předměty se vztahem k ohni a hoření. Pocity stoupajícího napětí před aktem a intenzivní vzrušení bezprostředně po jeho provedení. Může být i abnormální zájem o hasičské stříkačky a jiná protipožární zařízení, o členství v protipožárních sdruženích a častá volání hasičů.

Patologické kradení (kleptomanie)

V tomto stavu osoba opakovaně nemůže odolat impulzům ukrást předměty, které nejsou získávány pro osobní použití nebo finanční zisk. Předměty mohou být zničeny, odloženy nebo hromaděny.

Charakteristické je stoupající napětí před činem a pocit uspokojení během a bezprostředně po činu. I když je obvykle určitá snaha po zatajení, není využito všech možností. Osoba může pociťovat úzkost, malomyslnost a vinu mezi epizodami krádeží v obchodech nebo na jiných místech, ale nebrání jí to v jejich opakování.

 

Trichotillomanie

Porucha je charakterizovaná patrnou ztrátou vlasů, která je způsobena opakovaným selháním snahy odolat impulzům k vytrhávání si vlasů. Vytrhávání vlasů obvykle předchází stoupající napětí a je následováno pocitem uvolnění. Tato diagnóza by neměla být použita tam, kde je nějaký již dříve se vyskytující zánět nebo jestliže je vytrhávání vlasů odpovědí na blud nebo halucinaci.

Poruchy pohlavní identity:

Transsexualizmus

Přání žít a být akceptován jako člen opačného pohlaví. Obvyklý je pocit nespokojenosti s vlastním anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického zásahu, aby tělo odpovídalo (pokud možno) preferovanému pohlaví.

Transvestitizmus dvojí role

Občasné nošení šatů opačného pohlaví pro potěšení ze zkušeností dočasné příslušnosti k opačnému pohlaví, ale bez přání trvalejší změny pohlaví nebo korektivního chirurgického zásahu. Převlékání není doprovázeno sexuálním vzrušením, na rozdíl od fetišistického transvestitizmu.

Porucha pohlavní identity v dětství

Poruchy, které se obvykle prvně projevují v raném dětství (v každém případě před pubertou), charakterizované přetrvávající intenzivní tísní z daného pohlaví, současně s přáním být (nebo trváním na tom, že je) opačného pohlaví. Přetrvávající zabývání se oblečením nebo činnostmi opačného pohlaví a/nebo odmítáním vlastního pohlaví. Tyto poruchy se pokládají za relativně vzácné a neměly by se zaměňovat s mnohem častější nekonformitou se stereotypním chováním v sexuální roli. Diagnóza poruchy pohlavní identity v dětství vyžaduje hlubokou poruchu normálního pocitu mužství nebo ženství. Pouhé klukovské chování u dívek a dívčí chování chlapců není pro tuto diagnózu dostatečné. O těchto poruchách je více známo u hochů než u děvčat. Od předškolních let se chlapci zabývají typy her a jinými aktivitami, které jsou běžně spojovány se ženami, často může existovat preference oblékat se do dívčích a ženských šatů. Na rozdíl od fetišistického transvestitizmu u dospělých (F65.1), nevyvolává takovéto převlékání vzrušení. Chlapci si mohou velmi silně přát účastnit se her a zábav dívek. Jejich oblíbenou hračkou jsou často panenky a pravidelně dávají přednost děvčatům jako kamarádkám. Sociální odmítání má tendenci stoupat během prvních školních let a často dosahuje vrcholu uprostřed dětství ponižujícím škádlením ostatních hochů. Velmi ženské chování se může během adolescence zmírnit, ale katamnestické studie ukazují, že asi jedna až dvě třetiny chlapců s poruchou pohlavní identity v dětství projevují během adolescence a po ní homosexuální orientaci. Velmi málo jich však projevuje transsexualizmus v dospělém věku. U klinických vzorků jsou poruchy pohlavní identity méně časté u dívek než u chlapců, ale není známo, jestli tento poměr pohlaví platí i pro celkovou populaci. Podobně jako u chlapců se porucha obvykle brzo projevuje zaměstnáváním, spojovaným stereotypně s opačným pohlavím. Je typické, že dívky s těmito poruchami mají mužské kamarády a velmi se zajímají o sporty a tvrdé, divoké hry. Chybí jim zájem o panenky a o ženské role ve hrách na „maminku a tatínka“ a na „domácnost“. Dívky s poruchou pohlavní identity nezažívají stejný stupeň sociálního ostrakizmu jako chlapci, i když v pozdějším věku nebo v adolescenci mohou trpět škádlením. Většina, jak se blíží k adolescenci, se vzdá přehnaného lpění na mužských aktivitách a zábavách, ale některé si zachovávají mužskou identifikaci a později projevují homosexuální orientaci.

Vzácně může být pohlavní porucha identity sdružena s trvalým odmítáním anatomické struktury daného pohlaví. U dívek se to může projevovat opakovaným tvrzením, že mají penis nebo že jim naroste, odmítáním močení vsedě nebo tvrzením, že nechtějí, aby jim narostlo poprsí nebo aby menstruovaly. U chlapců se to může projevovat opakovaným tvrzením, že vyrostou tělesně, aby se stali ženou, že penis a testes jsou hnusné a že zmizí, a/nebo že by bylo lepší je nemít.

 

 

 

Poruchy sexuální preference (parafilie)

Fetišizmus

Spoléhání na některý neživý předmět jako podnět pro sexuální vzrušení a uspokojení. Mnohé fetiše jsou extenzí lidského těla, jako oděvní součásti a obuv. Jiné běžné příklady jsou charakterizovány určitou strukturou hmoty, jako jsou guma, plastické hmoty nebo kůže. Fetišové objekty se různí ve své důležitosti pro daného jedince. V některých případech jednoduše slouží ke zvýšení sexuálního vzrušení, kterého je docilováno normálními cestami (např. nutí-li vlastního partnera k tomu, aby nosil určitý oděv).

Fetišizmus by se měl diagnostikovat pouze tehdy, jestliže je fetiš nejdůležitějším zdrojem sexuální stimulace nebo je podstatný pro uspokojující sexuální odezvu. Fetišistické fantazie jsou obvyklé, avšak nestávají se poruchou, pokud nevedou k rituálům, které jsou nutkavé a nepřijatelné tím, že narušují sexuální styk a vyvolávají u jedince tíseň. Fetišizmus je téměř výlučně omezen na muže.

 

Fetišistický transvestitizmus

Nošení šatů opačného pohlaví především proto, aby se dosáhlo sexuálního vzrušení. Tuto poruchu je třeba odlišovat od pouhého fetišizmu tím, že fetišistické předměty nebo oblečení nejsou pouze nošeny, ale jsou upraveny tak, aby se vytvořilo vzezření osoby opačného pohlaví. Obvykle se nosí více než jeden předmět, často úplné vybavení, včetně paruky a kosmetiky. Fetišistický transvestitizmus je odlišen od transsexuálního transvestitizmu jasnou souvislostí se sexuálním vzrušením a silným přáním odstranit oblečení, jakmile se dostavil orgazmus a sexuální vzrušení klesá. Transsexuálové obvykle referují o historii fetišistického transvestitizmu jako o dřívější fázi. Ta pak představuje určité stadium ve vývoji transsexualizmu.

Exhibicionizmus

Vracející se nebo přetrvávající tendence ukazovat genitál cizím lidem (obvykle opačného pohlaví) nebo lidem na veřejných místech bez výzvy nebo bez záměru intimního kontaktu. Sexuální vzrušení se obvykle, ale ne vždy, dostavuje v době expozice a tento čin je obvykle následován masturbací. Tato tendence se může objevovat pouze v době emočního stresu nebo krizí. Mezi tím bývají dlouhá období bez takovéhoto zjevného chování.

Exhibicionizmus je prakticky omezen na heterosexuální muže, kteří se obnažují před dospělými nebo dospívajícími ženami na veřejném místě, obvykle z bezpečné vzdálenosti. Pro některé je exhibicionizmus jedinou možností sexuálního vybití, ale jiní praktikují tento zvyk současně s aktivním manželským životem, i když jejich puzení může být naléhavější při manželských konfliktech. Většina exhibicionistů shledává své puzení obtížně ovladatelným a cizím jejich „Já“. Když se svědek zdá šokovaný, postrašený nebo to na něho učinilo dojem, vzrušení exhibicionisty to obvykle zvyšuje.

 

Voyerství

Vracející se nebo přetrvávající tendence dívat se na osoby při sexuálním nebo intimním chování, jakým je svlékání. To obvykle vede k sexuálnímu vzrušení a masturbaci, aniž o tom pozorovaný objekt ví.

Pedofilie

Sexuální preference dětí, obvykle prepubertálního nebo časného pubertálního věku. Někteří pedofilové jsou přitahováni pouze dívkami, někteří pouze chlapci, jiní se zajímají o obě pohlaví.

Pedofilie je zřídka zjištěna u žen. Ojedinělý incident, zvláště když je pachatelem samotný adolescent, nepředstavuje trvalou a převládající tendenci, která se pro tuto diagnózu požaduje. Avšak mezi pedofily zařazujeme muže, kteří si sice zachovávají preferenci pro dospělé sexuální partnery, ale protože jsou chronicky frustrováni při dosahování vhodných kontaktů, obvykle se obracejí na děti jako na náhradní objekty. Muži, kteří sexuálně obtěžují své vlastní prepubertální děti, se také občas přibližují k jiným dětem, v obou případech jejich chování poukazuje na pedofilii.

 

Sadomasochizmus

Preference sexuální aktivity, která zahrnuje omezování osobní svobody, působení bolesti nebo pokořování. Jestliže subjekt raději takovou stimulaci přijímá, pak jde o masochizmus, jestliže ji sám provádí, pak jde o sadizmus. Subjekt často pociťuje sexuální vzrušení jak ze sadistických, tak z masochistických aktivit. Mírné stupně sadomasochistické stimulace se obvykle užívají ke zvýšení jinak normální sexuální aktivity. Tato kategorie by se měla užívat pouze tehdy, když je sadomasochistická aktivita nejdůležitějším zdrojem stimulace nebo je nutná pro sexuální uspokojení.

Sexuální sadismus se někdy těžko rozlišuje od krutosti v sexuálních situacích nebo od zloby, která nemá souvislost s erotizmem. Tato diagnóza může být jasně stanovena tam, kde je pro erotické nabuzení nutné násilí.

 

 

Mnohočetné poruchy sexuální preference

Někdy se u jedné osoby vyskytne více než jedna abnormální sexuální preference a žádná není hlavní. Nejobvyklejší kombinací je fetišizmus, transvestitizmus a sadomasochizmus.

Jiné poruchy sexuální preference

Může se vyskytnout rozmanitost jiných vzorců sexuální preference a aktivity, z nichž každý je relativně vzácný. Zahrnují takové aktivity, jako obscénní telefonické rozhovory, přitlačování se na lidi v tlačenici na veřejných místech z důvodu sexuální stimulace (tj. frotérství), sexuální aktivity se zvířaty (tj. sodomie), použití škrcení nebo anoxie ke zvýšení intenzity sexuálního vzrušení, preference partnerů s nějakou zvláštní anatomickou abnormalitou, jako je např. amputovaný úd.

Erotické praktiky jsou příliš rozmanité a mnohé jsou příliš vzácné nebo zvláštní, aby bylo možno pro každou uvést zvláštní termín. Polykání moče, rozmazávání výkalů nebo bodání do předkožky nebo bradavek může být součástí repertoáru chování při sadomasochizmu. Možné jsou masturbační rituály různého druhu, ale extrémnější praktiky, jako jsou např. vkládání předmětů do rekta nebo močové trubice nebo částečné sebeškrcení, znamenají abnormality, pokud se jim dává přednost před obvyklými sexuálními styky. Zde by se měla kódovat i nekrofilie.

 

Psychické a behaviorální poruchy spojené se sexuálním vývojem a orientací

Porucha sexuálního vyzrávání

Jedinec trpí nejistotou o své pohlavní totožnosti nebo sexuální orientaci, což způsobuje úzkost nebo depresi. Nejčastěji je tomu u dospívajících, kteří si nejsou jisti, zda jsou homosexuální, heterosexuální nebo bisexuální orientace, nebo u jedinců, kteří po období zjevně stabilní sexuální orientace (často během dlouhotrvajícího vztahu) najednou poznají, že se jejich sexuální orientace mění.

Egodystonická sexuální orientace

Pohlavní identita nebo sexuální preference je nepochybná, ale jedinec si přeje, aby byla jiná vzhledem k přidruženým psychickým a behaviorálním poruchám, a může vyhledat léčení, aby došlo ke změně.

Porucha sexuálních vztahů

Pohlavní identita nebo sexuální orientace je odpovědná za obtíže ve vytváření nebo udržování vztahů se sexuálním partnerem.

Jiné poruchy osobnosti a chování u dospělých

Zpracovávání somatických symptomů z psychických důvodů

 

Somatické symptomy, odpovídající a původně způsobené tělesnou poruchou, nemocí nebo neschopností, se stanou přehnanými nebo vleklými vzhledem k psychickému stavu pacienta. Rozvíjí se syndrom chování vyhledávajícího pozornost (histriónský), který také může obsahovat dodatečné (a obvykle nespecifické) stížnosti, které nejsou tělesného původu. Pacient je obvykle tísněn svou somaticky způsobenou bolestí nebo neschopností a často se zabývá obavami, které mohou být oprávněné, že bolest nebo neschopnost budou vleklé nebo progredující. Motivačním faktorem může být také nespokojenost s výsledkem léčení nebo vyšetření nebo zklamání nad mírou osobní pozornosti, které se mu dostává na nemocničním oddělení nebo poliklinice. U některých případů se zdá, že jejich jasná motivace pochází z možnosti finanční kompenzace po nehodách nebo úrazech, ale syndrom nemusí rychle vymizet, i když je vedení sporu úspěšně

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář