Jdi na obsah Jdi na menu
 


DEPRIVANTI A PSYCHOPATI

25. 1. 2009

DEPRIVANTI A PSYCHOPATI

Poznámka 1

Jedinci s antisociální poruchou osobnosti tvoří asi 3% dospělé mužské a necelé 1% dospělé ženské populace:

Znaky antisociální osobnosti podle diagnostické příručky Americké psychiatrické společnosti (DSM IV)

A. Hrubá neúcta k právům druhých lidí a jejich porušování, které se projevují počínaje 15. rokem věku v třech nebo více směrech:

1. narušováním zákonných sociálních norem, což se projevuje opakovanými činy, které jsou důvodem k uvěznění

2. podváděním, což se projevuje opakovaným lhaním užívání přezdívek, využívání druhých lidí pro osobní zisk nebo blaho

3. impulzivitou nebo neschopností plánovat budoucnost

4. podrážděností a útočností, což se projevuje opakovanými rvačkami nebo tělesnými útoky

5. bezohledností ve vztahu k bezpečí cizích lidí i své

6. soustavnou neodpovědností, což se projevuje neschopností soustavně pracovat nebo dodržet finanční závazky

7. nepřítomností výčitek svědomí, což se projevuje racionalizací (zdánlivým "výkladem") svého chování nebo lhostejností vůči lidem, kterým nositelé poruchy ublížili, s nimiž špatně zacházeli nebo, které okradli.

B. Jedinci je nejméně 18 let.

C. Existují důkazy, že jedinec měl (antisociální) poruchu chování před 15. rokem věku

D. Antisociální chování se neobjevuje pouze v průběhu schizofrenie nebo manické epizody (to je součást maniodepresivní psychózy, při níž se střídají období nápadného smutku a nápadné rozjařenosti).

Diagnóza antisociální porucha osobnosti je vysoce pravděpodobná, jestliže se u vyšetřovaného jedince prokáží tří nebo více popsaných znaků

Zdroj: Diagnostic and statistical manual of mental disorders, 4th ed., Washington DC, APA 1994, s.645 – 650.

Poznámka 2

Přibližně čtvrtina jedinců s antisociální poruchou jsou dle Hareova výzkumu (a skóre) psychopati. Plně vyvinuté psychopaty charakterizují čtyři „pilíře“ osobnosti

Čtyři „pilíře“ psychopatické osobnosti, které vznikly analýzou dat zjištěných Hareovým dotazníkem

Afektivní pilíř

Nepřítomnost výčitek svědomí, nebo pocitu viny, oploštělý afekt, čili zcela povrchní cítění a citové prožívání, bezcitnost a neschopnost vžít se do niterného stavu druhého člověka, neschopnost převzít odpovědnost za vlastní činy

Interpersonální pilíř (tedy vztahy k druhým lidem)

Nápadná „výmluvnost“ a povrchní půvab, velikášství a sebepřeceňování, patologická lhavost, manipulování druhými lidmi

Životní styl

Potřeba víceméně trvalé stimulace ze zevního světa, sklon k nudě, parasitní životní styl, nepřítomnost realistických dlouhodobých cílů, impulzivita

Antisociální pilíř

Špatná schopnost kontrolovat vlastní chování, problémy s chování v dětství nebo v dospívání, delikvence v dětství nebo v dospívání, zrušené podmínečné propuštění, kriminální „universalita“ – jinak řečeno, tito lidé se dopouštějí nejrůznějších druhů kriminálních činů.

Zdroje: Hare, R.D. Without conscience: The disturbing world of the psychopaths among us. New York, NY: Pocket Books, 1993

Hare, R.D. Psychopathy: A clinical construct whose time has come. Criminal Justice and Behavior 1996; 23: 25-54

Babiak P, Hare RD. Snakes in suits. Psychopaths on the workplace. Reagan Books, 2006

Poznámka 3

Existují dva typy psychopatů, kriminální a „nekriminální“

Kriminální psychopati

Sérioví a masoví vrazi, nestvůry plnící sdělovací prostředky, kteří obvykle končí ve vězení, případně jsou trestáni smrtí v zemích, kde tento trest existuje.

Příklady: Thomas Hamilton, masový vrah školních dětí ze skotského Dunblane, Erik Harris, masový vrah spolužáků z americké školy v Columbine. Američané Ted Bundy a Jeffrey Dahmer, Brit Denis Nilsen. Naším prototypem je Václav Mrázek

Nesérioví, nemasoví vrazi a násilníci, psychopatická část jedinců s antisociální poruchou osobnosti tvořící vysoký podíl vězeňské populace průmyslově rozvinutých demokratických zemí

„Nekriminální“ psychopati

Lidé s podobnou , leč „neúplně“ vyvinutou osobností jako první typ, kteří ve vězení téměř nikdy nekončí, naopak mohou být mocensky i majetkově, měřeno nejrozšířenějšími obecně uznávanými společenskými měřítky, mimořádně úspěšní, přestože to mohou být monstra ničící životy ohromného počtu lidí, jsou-li činní na „makroúrovni“, to znamená v mocenských a finančních špičkách coby diktátoři, šéfové vlád, armády, tajné policie, velkých korporací, církví. Stejná monstra druhého typu se vyskytují na „mikroúrovni“ mezi právníky, lékaři, církevními hodnostáři, policisty, důstojníky, v běžných nevelkých firmách, v rodinách, v jakémkoli sociálním prostředí.

Hare odhaduje, že v běžné, nevězeňské populaci, ve „veřejnosti“ USA a Kanady, je 1% psychopatů.

Cleckley v klasickém díle o psychopatii mluvil v tomto případě o částečných nebo neúplných psychopatech. Jeho žák Hare tomuto typu psychopatů říká „subkliničtí psychopati“. Jiní autoři je nazývají „sociálně obratnými psychopaty“ ( socially adept psychopaths), další „sociálně dobře přizpůsobenými psychopaty“ (socially well adjusted psychopaths), „úspěšní psychopati.“ (succesfull psychopaths). Metaforickými názvy jsou „emoční vampýři“, „hadi ve fraku“ , „vyprázdněné duše“.

Zdroje: Cleckley H. The mask of sanity 1941, 1950, 1955,1964, 1976, 5th ed. 1988 CV Mosby Co. St. Louis

Poznámka 4

Právě tyto „neúplné, částečné, sociálně adaptované…“ psychopaty jsme nazvali pojmem deprivanti podle mechanismu vzniku, který jsme v době prvního vydání knihy Vzpoura deprivantů (1996) považovali za převažující, tj, citovou deprivaci v raném dětství. Deprivant = částečný, obvykle nekriminální psychopat.

Poznámka 5

Výzkum od té doby pokročil. Dokázal evoluční, genetické a sociokulturní vlivy, které nebyly v roce 1996 známy. Přiblížil se popisu neurobiologického pokladu.

Vývoj problematiky i našeho pohledu jsme se pokusili zachytit v knize Koukolík, F., Drtilová J: Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana (Galén Praha 2006)

Poznámka 6

Pravděpodobně nejvýznamnější současná hypotéza říká, že psychopatie NENÍ onemocnění ani porucha, ale druh parazitní životní strategie.

Poznámka 7

Existují deprivanti působící v mikrosociální úrovni (například v rodinách, malých firmách) a v makrosociální úrovni (například v politických, mocenských strukturách.)

Poznámka 8

Sociálně nejnebezpečnějším typem deprivantů jsou osobnosti charakterizované krajní touhou po moci.

Osobnost charakterizovaná krajní touhou po moci

1. Lhostejnost k utrpení druhých lidí a nedostatkem empatie neboli schopnosti vcítění do prožívání druhého člověka

2. Vychytralost věnovaná uchopení a rozšiřování vlastní moci

3. Bezohlednost při jejím výkonu

4. Vyhledávání obětních beránků, přenášení viny a odpovědnosti za těžkosti na lidi a jejich skupiny, kteří jsou vybíráni k tomuto účelu jako cíl, nutkavou potřebou určovat některé lidi jako nízké a bezcenné, jako předměty budoucí likvidace

5. Závislost na moci jako na droze, korupce mocí

6. Na druhých lidech vyžaduje naprostou závislost na vlastní mocné osobnosti, nebo se druzí lidé musí stát nohsledy

7. Důraz na symboliku čistoty vůči nečistotě, svatosti vůči nevíře, vyvolenosti vůči zatracení

8. Naprosté pohrdání životy druhých lidí dokládaným tím, že je lidé toužící po krajní moci vystavují nepřiměřenému nebezpečí

9. Jakmile jde o osobní zájem nebo nějakou příležitost, nemají tito lidé ani špetku svědomí

10. Vražedná a sebevražedná orientace

Zdroj: Charny IW. A personality disorder of excessive power strivings. Isr J Psychiatry Rel Sci 1997, 34, s. 3-15)

Poznámka 9

Předpokladem poznávání, jehož smyslem je dosáhnout co nejmenší míry ne-pravdy, je postoj bez hněvu a zaujetí (sine ira et studio). Je obtížný, jsme-li ve prospěch některé strany, hnutí, myšlenkového proudu zaujati.

Přesvědčivý důkaz o tom, že by v jakékoli organizaci soupeřící uvnitř své hierarchie a meziskupinově o moc byl menší podíl deprivantů než v jiné podobné organizaci, jsem dosud nenašel. Domnívám se proto, že přibližně podobný podíl deprivantů je ve všech politických stranách, církvích, armádách, policiích, vědeckých, sportovních, jakýchkoli dalších organizacích světa.

Humanistická efektivita organizací je, domnívám se, dána kromě jiného právě tím, v jaké míře dokáží jejich ne-deprivanti omezit destruktivitu deprivantů a jejich klik. Ta nemusí být „zlem“ sama o sobě. Experimenty dokládají, že by mohlo bez ohledu na míru machiavelistické inteligence jít o evolučně daný nástroj vnitroskupinového i meziskupinového soupeření paleolitických skupin. Machiavelistickou inteligencí totiž oplývají nejen lidé, ale i jiní primáti.

Mechanismy, které dovedou deprivantskou destruktivitu omezit existují. Příkladem je altruistické trestání.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji autorovi za tuto stránku.

(Vladimír Oršulík, 21. 2. 2010 11:58)

Budu ji propagovat i na svém profilu na Facebooku.

http://www.facebook.com/pages/Islam-neni-nepritel-/292931997486#!/profile.php?v=info&ref=profile&id=100000004881322

Váš fanoušek Vladimír