daliborovy.estranky.cz

Ztráta svobodné vůle

Svobodnou vůli člověk nezíská již od narození. Stejně jako si myslíme, že jednodušší organizmy se chovají podle svých instinktů, totéž si myslíme i o malých dětech. K　zachování života jim stačí sací a uchopovací reflex. V　jistém období života však člověk začne odlišovat sám sebe a své okolí, začne chápat možné následky svého jednání. To, zda jsou následky prospěšné nebo ne je z　velké části určeno výchovou – rodiče svému dítěti řeknou, že zabíjet ptáčky je špatné. Takto je člověk ovlivňován okolím po celý svůj život. Jsou jeho rozhodnutí ale něco jiného než chování se podle těchto hodnotových žebříčků? V　pozdějším věku již člověk dosáhne takové nezávislosti, že je schopen se sám rozhodnout, zda dané pravidlo má obecnou platnost nebo je to pouze účelný nástroj pro manipulaci. Ovšem to, že zabíjet ptáčky je špatné v　něm zůstane nadosmrti. Kdyby ale vyrůstal např. v　Africe, zabíjení ptáčků by mohlo sloužit jako účinný zdroj potravy a bylo by tudíž prospěšné. Naše „svobodné“ rozhodování je tedy z　velké části utvořeno kulturním prostředím, ve kterém žijeme.

Člověk ale může svou svobodnou vůli radikálně omezit i sám, bez okolního prostředí. Nejpřímější příklad může být alkoholik. Stojíc před sklenicí, má zdánlivou svobodu – pít či nepít. Ale ve skutečnosti je tato svoboda pouze iluze, která může sloužit i jako ospravedlnění. „Tohle pivo ještě vypiju, ale to už bude poslední.“ Znám velmi mnoho lidí, kteří obměnu této věty používají v　nejrůznějších situacích – při hraní počítačových her, výherních automatů, při konzumaci čokolády, při čtení knih, při práci, při kouření. V　podstatě při jakékoli aktivitě, která člověka baví a při které tíhne ji provozovat příliš často, dlouho nebo moc intenzivně. Po určité době si již člověk zvykne a je velmi těžké se tohoto zvyku zbavit. Není to nemožné, ale zřejmě je tu jistá hranice, za kterou je již člověk polapen svým zlozvykem. Problém je v　tom, že při rozhodování se o malých krůčcích člověk ví, že sníst další tabulku čokolády je „špatné“, ale když je to přece jenom jedna tabulka… Zde se proti naší svobodné vůli postavilo dokonce i racio, které by naopak mělo tuto vůli podporovat. Zajímavé na tomto je fakt, že člověk si je většinou na začátku vědom toho, že jeho konání není pro něj to nejlepší. Proč si je tedy v　té chvíli ještě svobodně vybere? Jelikož člověk nemůže uvažovat do libovolně vzdálené budoucnosti, výhody či požitky blízké jsou mu příjemnější než dlouhodobější výhody. A tak raději sní celou tabulku čokolády, což mu přinese okamžitý požitek, než aby si ji nechal na později nebo snědl jen kousek.