daliborovy.estranky.cz

Kašpar Kaplíř ze Sulevic

Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: "Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž (věřím jeho milosti Božské) drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná." A když kněz potěšitelnými slovy ho posilnil, tu on za vyslyšení zpovědi, svaté rozhřešení i za posluhování svátostí velebnou žádal. Mezi tím vypravoval o svém životu, že ačkoli z mladosti také rád světu s dobrým tovaryšstvem, jiným k vůli sloužil, chválil však Pána Boha, že jemu utonouti v tom nedopustil, ale jej k vytrestanějšímu a dokonalejšímu života cíli přivedl.

1. Řekl dále: "Z milosti Boží zachoval jsem víru a dobré svědomí Bohu, králům a pánům mým, i vlasti. Čtyrem císařům jsem sloužil vždycky věrně. Nyní pak že mám takovou záplatu míti, Bohu to poroučím, kterýž spravedlivě souditi bude a kterýž ví, že jsem já v tom ve všem, což se tu dálo, své slávy ani bohatství nevyhledával. Ale když jsme již nemohli snášeti pro čisté náboženství nátisků a protivenství a pohrůžek, an nás již prvé i tak byli k smrti odsoudili, musili jsme se opatřiti a volili jsme sobě raději zemříti nežli ke všemu již více mlčeti, za nejhorší kacíře slouti, Bohu nesměti volně sloužiti a živu býti tak bídně a potupně na světě. Že pak jsme tak podle zevnitřního spůsobu padli, vůli Boží v tom poznávám, kterýž mne a mé milé tovaryše v těchto posledních časích k tomu obral, abychom krví naší ozdobili pravdu jeho a spečetili stálost naši: děj se vůle Boží. A jistě, ačkoli po té výpovědi tělo počalo se lekati, z milosti však Boží již žádné hrůzy smrti necítím."
2. Když tu něco kněz, jak naděje spasení nezáleží na samé dobře sebe svědomé mysli než obzvláštně na doufání skrze Krista Božímu milosrdenství, promluvil, vedl dále řeč pobožný stařec: "Vzkázala mi včera má strýna, chtěl-li bych u knížete Lichtenšteina milosti hledati, že by mi život byl darován, však tak, abych do smrti vězněn zůstal. Ale já jsem vzkázal, že já jim z takové milosti děkuju. Nebo kdy bych milosti hledal, dal bych se vinen, jako bych něco zlého učinil a té smrti hodně zasloužil; jakož pak nezasloužil jsem. Pověz tedy; že já milosti hledám a hledati budu u Boha, proti němuž jsem v životě svém v mnohém hřešil, proti knížeti pak v ničem. A byť i tak bylo, že bych v vězení živ býti mohl, mně však proměna ta byla by obtížná. Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti. K tomu, sedím-li dlouho, stýská mi se; ležeti těžko, choditi pak hned naprosto, leč od jiných veden jsa aneb na berličkách se odnesa, nemohu. I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení? Uchovejž tedy Bůh od svatého mučedlníků tovaryšstva odloučenu býti atd."
3. Na zejtří, jenž byl den nedělní, večeře Páně užívaje, řekl: "Ej nu, smířil jsem se s Bohem skrze Krista, a upokojen v svědomí svém, nedbám nic, aniž se co bojím člověka. Doufanlivě s Davidem pravím: "Ač tělo i srdce mé hyne, ale Bůh jest díl můj i spasení mé na věky." Již nemám na světě, nač bych měl pomysliti, jediné na ty mé malé vnuky, na jejichž místě tebe, služebníče Krista, prosím, abys napomínati jich ku pobožnosti a stálosti, kteréž příklad na mně vidí, podle nejvyšší možnosti neobmeškal. Ačkoli vím, že i vás, milých otců a pastýřů duší našich, bez pokušení a soužení nenechají. My napřed, vy za námi. Ale Bůh ochraňujž vás pro slávu svou a nedejž té šelmě babylonské do konce potlačiti církví své."
4. V den exekuce, když k němu kněz přišel, řekl: "Složil jsem to bídné tělo na polštář; ale jakýť jest můj sen mohl býti? Zdříml jsem však, a zdálo mi že ke mně dva anjelé přišli a otírali tvář mou rouchou velmi pěknou, napomínajíce mne, abych se spěšně strojil jíti s nimi. Já pak věřím mému Pánu Bohu, že ne ve snách, ale v skutku je mám přítomné, kteříž mně v životě tomto slouží a po smrti duši mou do lůna Abrahamova donesou. A ač hříšný jsem, očištěn jsem krví Spasitele mého, kterýž učiněn jest obět slitování za hříchy naše. A protož nechť přijde hodina smrti: hotov jsem."
5. V šaty obyčejné oblečen byv, kázal sobě dáti košili z čistého kmentu až do kůtku dlouhou, a oblek ji, řekl k M. Lippachovi: "Hle, obláčím roucho svatební."

   Na to on: "Plášť spravedlnosti Kristovy jasněji vnitř ozdobuje."

   Pán zase: "Vím, ale já ku poctivosti ženichu svému i zevnitř ozdoben býti žádám."

   Naposledy kázal se hedbávným pláštěm přiodíti, a byv zavolán, řekl: "Ve jméno Boží, však jsem již dosti dlouho čekal."

   Pomohli mu tedy služebníci jeho vstáti, a rozžehnav se se všechněmi, šel pro starost věku svého velmi pomalu a scházeje se schodů, řekl: "Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl."

6. Na uložené místo když přišel, velmi těžce klekl, napolo sehnutý, prose, aby kata napomenuli jak nejprv klekne, aby pospíšil, prvé než by mu od mdloby padnouti se přihodilo.

   Ale kat tak schýleného a shrbeného viděv, títi nechtěl.

   Kněz Jan tedy k návěští rychtářů řekl: "Urozený pane, kdyžs duši Pánu Bohu poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni."

   Odpověděl: "Ve jméno Boží," a jakž mohl hlavu pozdvih, řekl: "Pane Ježíši, v ruce tvé poroučím ducha svého!"

   A v tom když hlava sťata, upadl a hlava na rožeň vstrčena.