Matěj z Janova
Matěj z Janova (mezi lety 1350 až 1393 byl český katolický kněz a kazatel, církevní reformátor a spisovatel řazený mezi tzv. „předchůdce Husovy“. Matěj z Janova byl žákem Jana Milíče z Kroměříže, na rozdíl od něho však neprosazoval ideál života v chudobě. Studoval teologii v Paříži na Sorbonně, kde v roce 1376 dosáhl titulu mistra svobodných umění, poté na její artistické fakultě přednášel. Roku 1381 podnikl cestu do Říma, posléze se vrátil do Prahy. Snažil se získat nějakou obživu, to se mu povedlo až roku 1388, kdy získal faru ve Velké Vsi u Podbořan. Do té doby působil jako kanovník v Praze a žil velmi nuzně, což ovlinilo jeho názory. Kázal latinsky – pro učence. V kázáních kritizoval kult svatých a uctívání jejich ostatků, stav žebravých mnichů považoval za zbytečný, požadoval častou účast na svátosti eucharistie. Ohlas jeho kázání byl však tak veliký, že byl církví donucen zanechat kazatelské činnosti a některé své názory odvolat: stalo se to r. 1388 na synodě pražské arcidiecéze (proto z jeho kázání dnes příliš mnoho neznáme). Své myšlenky však Matěj shrnul v latinském spise Regulae Veteris et Novi Testamenti (Pravidla Starého a Nového zákona), v němž požadoval návrat k ideálům prvotní apoštolské církve. Argumenty pro své učení hledal především v Bibli, protože bible jako slovo boží byla pro tyto účely nejvyšší autoritou. To mělo velký význam pro pozdější husitské hnutí, které opíralo své požadavky rovněž o autoritu bible a snažilo se proto bibli zpřístupnit i prostému lidu.