Jdi na obsah Jdi na menu
 


Křesťanství jako státní náboženství a mocenský nástroj

24. 11. 2009

Křesťanství jako státní náboženství a mocenský nástroj

V první polovině čtvrtého století po Kristu se k moci dostal Konstantin. Zde je opět úryvek z knihy od E. H. Broadbenta: „Hosté a příchozí“ „Konstantin Pak se uskutečnila událost, která zakončila onen dlouhý a přehrozný boj, a to zcela neočekávaně. Konstantin se osvědčil v rozepřích uvnitř římské říše jako vítěz. Tak vydobyl své rozhodující vítězství r.312, vtáhl do Říma a vydal neprodleně edikt, jimž skončil pronásledování křesťanů. Rok na to následoval edikt milánský, jímž byla každému přiznána svoboda volby náboženství. Tak byla římská říše přemožena oddaností těch, kteří znali Pána Ježíše Krista. Přemohli svou trpělivostí, stálou vytrvalostí nejtrpčí nepřátelství a proměnili nenávist římského světa nejprve v útrpnost a pak v obdiv. Pohanská náboženství nedočkala se nejprve útlaku, ale nyní jim chyběla podpora státu, proto slábla a ubývala. Přiznání se ke křesťanství nalézalo přízeň. Zákony, které odstranily zneužití a podporovaly slabé, vedly k blahobytu, jaký předtím nebyl znám. Církve, zbaveny vnějšího tlaku, vstoupily do nového života... Konec citátu Křesťanství již nebylo něco, kvůli čemu by se člověk měl obávat o svůj život. Naopak lidé, kteří se prohlásili za křesťany, měli četné výhody ze strany státu. Proto se ke křesťanstvu přiřadili i nevěrci, jen aby získali výhody, které s tím souvisejí. Najednou se stali z pronásledovaných pronásledovatelé. Došlo pouze ke změně politického režimu, kdy vládce zneužil křesťanství jako model pro své hříšné praktiky. „Křesťanský stát“ se vůbec nelišil od těch ostatních. Kristovo učení o hlásání evangelia slovem, a ne mečem, bylo nahrazeno známým výrokem: „Ú

čel světí prostředky“. Lidé si mysleli, že svým úsilím a šířením „evangelia“ dosáhnou celosvětové říše křesťanů. Vánoce. Postupem času došlo splynutí moci státu s moci církve. Když Kristus odpovídal Pilátovi řekl: „Království mé není z tohoto světa. Byť z tohoto světa bylo království mé, služebníci moji bránili by mne, abych nebyl vydán Židům. Ale nyní mé království není odsud (J 18:36) KR.

Na jiném místě, při odchodu do nebe řekl Pán svým učedníkům: Oni pak sšedše se, otázali se ho, řkouce: Pane, v tomto-li času napravíš království Izraelské? I řekl jim: Neníť vaše věc znáti časy anebo příhodnosti časů, kteréžto Otec v moci své položil. Ale přijmete moc Ducha svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země (Sk 1:6-8) KR.

Apoštolé byli hlasatelé evangelia Boží milosti, nikoli hlasatelé království Božího. Myšlenka na vytvoření království Božího zde na zemi je nyní mylná, protože na zemi nebude království Boží, dokud oslavený Král – Ježíš Kristus nepřijde a nebude vládnout ve svém království, které bude na této zemi. Prostřednictvím dějin vidíme kam lidé se svým systémem zašli. Zcela popřeli a znehodnotili význam slova křesťan. Ideál a čistota křesťanů byla nesmazatelně poskvrněna. Podle Písem NZ je propojení církve se státem nesprávné. Vždy se jednalo o zklamání ze strany lidí, protože Církev, která je „Jeho Tělo“, je čistá, svatá a neposkvrněná (Ef 5:27). Ne snad proto, že by věřící nějakým svým počínáním tuto čistotu vybojovali, ale skrze krev Beránka – Ježíše Krista. Lidé, kteří stavěli své hříšné skutky a touhu po moci za roušku křesťanství, svým životem jenom dokázali, že nikdy opravdově neuvěřili a tedy Ježíš Kristus nebyl jejich Pánem a Spasitelem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář