Co řekli před popravou
Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali. Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že bychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: „Nu, cestu k nebi? Tať jest mi z milostí Boží dobře známá.“ A oni: „Pán se svým domněním svodí.“ Pán zas: „Nesvodím; ne na doufání, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl „Já jsem cesta, i pravda, i život.“ Na to kapucíni: „Ale bez církve není spasení.“ A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedník s hněvem odpověděl, řka: „A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých, kterouž střebe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním. kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco na to času a práce vynaložiti.“ Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce. Mezitím dva jezuviti, kteří tam po rathauze celou noc semotam od jedněch k druhým chodili (avšak žádného neodvedli od Krista), přistoupili k pánu z Budova a mluvili s ním latině, a vydělali opět jako oni kapucíni. I pravili: „My vidíme, že pán dobře se učil a prospěl v umění; my bychom rádi duši jeho vyzískali k spasení, a tudy skutek milosrdný jemu prokázali“. Jimž odpověděl: „Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? Anobrž raději já bych vám přál, abyste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím jisti byli jako já. Chvála milému Pánu Bohu, jím pro mého milého Spasitele Krista Ježíše ujištěn jsem.“ I odpověděl mu na to jezuvita: „Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním ať nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží, či v hněvě zůstává.“ Odpověděl pan Budovec: „I toliž jest ten milosrdný skutek, a duši mou chtíti vyzískati k spasení?“ Výslechový protokol Jindřicha Otty z Losu je datován 15. a 16. dubna 1621. Letitý karlštejnský purkrabí zvolil zvláštní formu vlastní obhajoby. Snažil se ospravedlnit své někdejší jednání, argumentoval způsobem, který exekuční komisaři považovali za provokaci. Osmdesátiletý stařec mluvil s bezděčnou upřímností. Na inteligenci soudců, kteří postrádali smysl pro humor, to bylo mnoho. Tvrdili, že si z nich obžalovaný dělá legraci. Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou samozřejmostí, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi pro obranu země. Ottovy výpovědi směřují vždy k jednomu: všechno, co direktoři dělali, mělo nějaké logické zdůvodnění a smyslem jejich činů nebyla vzpoura proti císaři, ale obrana privilegií království. Tím se dalo zdůvodnit všechno: vyhození místodržících, kteří porušovali zemská práva a Majestát, ustavení direktoria, konfederace uzavřené podle sněmovního snešení z roku 1610, obrana země proti vpádu vojska, které plenilo, pálilo a vraždilo obyvatele…Co předcházelo popravě Václava Budovce z Budova a Jindřicha Otty z Losu
Vyjádření Václava Budovce z Budova