daliborovy.estranky.cz

Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro něhož při trpíme, mstíti bude

Staroměstská poprava. Ze současného letáku tištěného v Augsburku u Jiřího Kressa. (Majetek knihovny Národního muzea.)

Za měsíc podal kat Jan Mydlář staroměstskému rychtáři vyúčtování a poníženou žádost, aby mu bylo zaplaceno od práce. Všeho všudy počítal 584 kopy míšeňské pro sebe a svou čeládku. Nebylo to málo, za tuhle částku se dal už koupit dům. Zemský místodržící Karel z Lichtenštejna si však mohl dovolit velkorysé gesto (konfiskovaný majetek popravených nebyl právě zanedbatelný). 27. července 1621 dal vyplatit katovi namísto 584 dokonce 634 kopy grošů míšeňských. (J.Petráň, Staroměstská exekuce)

Hospodářský vývoj evropských států v 16. století byl nepochybně základní příčinou krize tehdejší společnosti, která nemohla být řešena kompromisně. Vzájemné rozpory se stupňovaly, svůj odraz nacházely ve společenských a politických poměrech doby, projevovaly se hlavně v náboženské formě. Proti nebezpečně rostoucí moci Habsburků spojených s katolickou církví se zvolna vytvářela a upevňovala široká jednotná fronta včetně protestantů soustředěných od roku 1608 v evangelické Unii. Její protiváhou se stala katolická Liga, založená o rok později.

Formování obou táborů výrazně ovlivnilo i vývoj středoevropské habsburské monarchie a zvláště českých zemí, v nichž se rapidně zostřovaly rozpory mezi centralizačními snahami panovníka a stavy. Situaci nevyřešil nový český král Matyáš, protože navázal na činnost svých předchůdců. Když Habsburkové zajistili nárok na českou korunu po bezdětném Matyášovi pro Ferdinanda Štýrského, vystupovali aktivně proti evangelíkům a zcela bezostyšně porušovali Majestát o náboženské svobodě. Na požadavky stavovské opozice přednesené na jejím sjezdu v březnu 1618 reagoval panovník zákazem jejích dalších shromáždění. To už bylo příliš.

Stavové svolali nový sjezd do pražského Karolina, na kterém zazněly stížnosti politického a náboženského rázu, pozornost se soustředila na nenáviděné místodržící. Předáci opozice připravili v malostranském domě Albrechta Jana Smiřického proces s těmito "rušiteli obecného pokoje" a 23. května vyhodili Viléma Slavatu, Jaroslava Bořitu z Martinic a sekretáře Filipa Fabricia z Rosenfeldu z oken české kanceláře na Pražském hradě. Stavovské povstání bylo zahájeno.

Sjezd pokračoval ve svém jednání, zvolil třicetičlenné direktorium ze zástupců panského i rytířského stavu a měst, jež se okamžitě ujalo vlády. V letních měsících se stavové snažili získat spojence, uskutečnily se první válečné akce, a to se střídavými úspěchy. Zatímco podzimní ofenzíva císařských v jižních Čechách skončila jejich nezdarem, začala se koncem roku 1618 projevovat slabost stavovské armády, způsobená nepříliš účinnou zahraniční pomocí a finančními problémy. Situaci komplikovaly také spory mezi stavy, jimž se nepodařilo najít společnou řeč.

V březnu 1619 uspořádali stavové sněm, aby se dohodli na dalším postupu a novém zbrojení. V jeho průběhu zemřel císař Matyáš a vlády v dědičných zemích se chopil Ferdinand Štýrský. Následovalo vojenské tažení proti Vídni. Výprava ale nesplnila svůj cíl, protože narazila na odpor dolnorakouských stavů. I když nadále pokračovala složitá jednání stavů, na svém generálním sněmu vyhlásili koncem července novou ústavu, konfederaci rovnoprávných zemí (Čechy, Morava, Slezsko, Dolní a Horní Lužice) v čele s volitelným panovníkem. V srpnu sesadili Ferdinanda II. a do týdne zvolili českým králem falckého kurfiřta Fridricha. Vkládali do něho velké naděje na získání zahraniční pomoci, kalkulovali s jeho příbuzenstvím s předními evropskými panovníky.

Ferdinand II. se českého trůnu nevzdával. Krátce po jeho obsazení Fridrichem Falckým se stal německým císařem, uzavřel s Maxmiliánem Bavorským, vůdcem katolické Ligy, tajnou spojeneckou smlouvu, na svou stranu získal i saského kurfiřta Jana Jiřího. Osud českých povstalců byl zpečetěn, protože se proti nim postavila celá katolická Evropa.

Osmého listopadu 1620 byla neděle. Toho dne se na návrší Bílé hory střetla císařsko-ligistická vojska se stavovskou armádou. Dvouhodinová bitva přinesla porážku stavů a měla nedozírné následky. Pavel Skála ze Zhoře výstižně napsal, že "... nešťastnou a krvavou bitvou na Bílé hoře před Prahou svedenou uvalila se na týž národ a vlast naši bída, pád a potlačení dokonalé, z něhož až dosavad Čechové nijak vybřésti nemohli". Nastal čas účtování.

Někteří předáci odboje emigrovali, jako např. Jindřich Matyáš Thurn, držitel velišského panství, jiní čekali - podle trefného výroku historika Josefa Petráně - jako stádo jatečných ovcí. Císař dal stíhat devět desítek osob. Ty naplnily v únoru a březnu 1621 jak Bílou věž na Hradě, tak i městská vězení.

Mimořádný hrdelní soud (exekuční komise) se ustavil v polovině března v čele se zemským místodržícím Karlem z Lichtenštejna. Neopíral se o zemské ani o městské právo, vycházel pouze z dvorských směrnic. Ty konstatovaly, že stavové přece také nedodržovali své zákony. Úkolem soudců bylo postupovat rychle, obhajoby příliš nevnímat. Proces byl slavnostně zahájen 29. března, kdy obvinění vyslechli mlčky obecnou žalobu, která je vinila ze zločinu urážky královského majestátu. Poté byli po jednom rozděleni do cel na Hradě a započaly výslechy. Každý musel odpovědět na 236 otázek směřujících ke zjištění plánů a styků povstalců. Následovaly doplňující výslechy, na řadu přišla i mučidla.

Psychický nátlak nevydržel Martin Fruwein a spáchal sebevraždu skokem z okna Bílé věže. Mrtvé tělo vyvezl kat na Bílou horu a tam jeho pacholci nejprve "... odťali hlavu od těla, potom tělo rozsekali na čtyři čtvrtě, střeva pak jeho i jiné všecky droby ven z něho vykydvše, tu na témž místě je zakopali, a čtvrt těla první také tu při té hrobce na kůl vstrčivše, silně a hluboko do země postavili, čtvrt druhou vyzdvihli na silnici za zámkem k Velvarům ležící, třetí za bránu Vyšehradskou vyvezše, opět na rozcestí křížovém postavili. Čtvrt pak poslední za branou Horskou v podobném místě křížovém vstrčili na kůl. Naposledy hlavu jeho vzali a na justicii (šibenici) na Koňském trhu v Novém Městě pražském již dávno před tím vyzdviženou, ufasovavše ji železy dobře, aby spadnouti aneb v noci od někoho sňata býti nemohla, postavili a přibili".

Exekuční komise posílala do Vídně návrhy rozsudků, které tam byly dílem potvrzeny, dílem změněny. K jejich vyhlášení došlo v Praze 19. června. Obvinění se dozvěděli, kdo bude oběšen či sťat, kdo musí podstoupit zostřený trest smrti. Tak třeba hrabě Šlik měl být původně rozčtvrcen, konečná úprava zněla však tak, že "... jemu napřed pravá ruka se utít, potom hlava stíti, a tak jeho hlava i ruka na věž u mostu zjevně vystavena býti má". V ortelu rektora pražské univerzity doktora Jana Jesenského čteme, že mu bude "... jazyk zaživa uřezán, čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak s jazykem v jisté místo dána býti má; ale z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa uřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most". Odsouzení přijali rozsudky důstojně. Václav Budovec k tomu řekl: "Dávno jste krve naší žíznili, krev pijte! Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro něhož při trpíme, mstíti bude".

Odpoledne a v neděli prosili příbuzní obětí o milost Lichtenštejna, leč marně. V té době dokončovali dělníci před Staroměstskou radnicí obrovské lešení, které bylo šestnáct metrů dlouhé i široké, vysoké téměř dvaapůl metru. U zdi radnice, zahalené černým suknem, postavili tribunu pro členy mimořádného hrdelního soudu, císařské hejtmany, rychtáře a deputace pražských měst.

V pondělí jedenadvacátého června oznámila brzy ráno dělová rána, že exekuce začíná. Zdálo se, že se otevřelo nebe. J. A. Komenský píše ve své Historii o těžkých protivenstvích církve české: "A hned při samém východu slunce zvěstováno, že velmi pěkná duha na nebi se ukázala. Vyběhli kněží, vojáci a jiní, mučedlníci pak z oken se dívali a viděli všickni, jako i celá Praha, neobyčejné jasnosti duhu, an nebe jasné bylo, když ode dvou dní před tím ani po tom žádného deště nebylo." Na popravišti umístil městský sluha velký kříž s voskovicemi, kat Jan Mydlář byl se svými pacholky připraven.

Nejprve přišli na řadu tři páni, Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic, Bezdružic a na Pecce. Jeho poslední chvíle zachytil kněz Jan Rosacius. Před vstupem na popraviště vzkázal své manželce, o které se vyjádřil, že je velmi vrtkavá a nestálá, aby setrvala ve víře, vychovávala v ní děti, aby nebyla přísná na poddané. Po malé chvíli dodal: "Ach, můj milý Bože, jaké země sem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, za kolik dnův chleba nevídaje, pískem sem se jednou zasypal a ze všeho mi můj milý Pán Bůh pomohl. A nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím. Odpustiž, Pane Bože, mým nepřátelům." Po několika zoufalých výkřicích přišel v doprovodu kněze na lešení, svlékl si kabát a naposledy zvolal do nebe: "V tebeť sem, Pane Bože můj, od mladosti mé doufal, věřím a tím sem ujištěn, že mne pro smrt ohavnou syna svého a spasitele mého, Krista Ježíše, po tomto zahanbení časném věčným oslavením poctíti ráčíš, a protož v ruce Tvé, Bože poroučím duši mou, neb si ji vykoupil, ó Bože pravdy! Pane Ježíši Kriste, synu Boha živého, přijmiž duši mou, toběť ji poroučím, ó pane Ježíši Kriste! A vtom sťat byl a život zemský bídný v slavný a nebeský se proměnil."

Nejstarší z rytířů, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, byl již šestaosmdesátiletý. V posledních okamžicích svého dlouhého života měl obavu, aby se nezesměšnil klopýtnutím a pádem, aby před katem neomdlel. Po něm následovali Prokop Dvořecký z Olbramovic, Bedřich z Bílé, Jindřich Otta z Losu, Diviš Černín, Vilém Konecchlumský a Bohuslav z Michalovic. Po rytířích vstoupil na popraviště Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. V té chvíli se objevili před soudci jeho synovci s Lichtenštejnovým nařízením o odložení popravy a vyčkání nového rozhodnutí císaře. Po stětí měšťana Valentina Kochana z Prachové nastala krátká pauza, kat Mydlář potřeboval nový ostrý meč. Poté šli smrti vstříc další měšťané, Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof Kober, kutnohorský primátor Jan Šultys, žatecký Maxmilián Hošťálek, Jan Jesenský. Ten přišel nejprve o jazyk, Jiřímu Hauenschildovi a Leonardu Rüppelovi kat uťal nejdříve pravé ruce a pak je sťal. Jan Kutnauer a Simeon Sušický ze Sonnenštejna byli oběšeni na břevnu vystrčeném z okna radnice, Nathanael Vodňanský na vzdálenější šibenici. Po nich pokračovalo stínání Václava Mašťeřovského z Jizbice, Jindřicha Kozla z Peclinovce, Ondřeje Kocoura z Votína, Jiřího Řečického, Michala Wittmanna a Šimona Vokáče z Chýš.

Druhý den byl přibit za jazyk k šibenici Mikuláš Diviš, písař Starého Města pražského, protože vítal Fridricha Falckého v Praze. Pak kat vymrskal Václava Božeckého, Josefa Kubína a Jana Švehlu na třech místech. Po dvou hodinách odvedl Mikuláše Diviše zpět do vězení. Teprve po čtyřech letech byl vypovězen a dožil jako emigrant v Lešně.

Městský rychtář shrnul staroměstskou exekuci slovy: "Jak mistr popravní koho z nich sťal, tak hned osoby k tomu zřízené v počtu šest, jsouce v černých kuklách zastřené, tělo to i s hlavou do sukna, na němž klečel každý, zaobalili a dolů pod lešení snesli. Zatím nové sukno pokaždé se jim prostíralo ode dvou osob zakuklených, takže žádný z odsouzených předchůdce svého odpraveného neviděl, kromě těch, ježto provazem byli ztrestáni, a to odpravení osob těchto mečem vykonalo se od jednoho a téhož mistra popravního skůro ve čtyřech hodinách tak bystře, že ani při jedné osobě rány ňáké zmateční uděláno není, a to meči čtyřmi: prvním odpravil jich 11, druhým pět, ostatními dvěma osm."

Tělo Kryštofa Haranta bylo zabaleno do sukna i s hlavou a jeho manželka Anna Salomena je dala následujícího dne převézt zřejmě na Pecku a pohřbít v kostelní hrobce. Písemné prameny se nezmiňují ani o pohřbu ani o případných dalších osudech Harantových pozůstatků. Hlavy dvanácti popravených byly umístěny na Mostské věži, hlava Jana Šultyse putovala do Kutné Hory, hlava Maxmiliána Hošťálka do Žatce. V květnu 1622 se dostala Šlikova lebka s císařovým povolením k svému tělu, do hrobky u sv. Salvátora. Ostatní se dočkaly pohřbení až roku 1631 za saského vpádu a krátkodobého návratu emigrantů. Lebka Jana Šultyse si pobyla na městské bráně v Kutné Hoře až do roku 1724. Pozdější pátrání po uložení lebek nebylo úspěšné. Výjimkou je snad jen lebka Šlikova. Traduje se, že po vyprázdnění hrobky někdy v 17. století opatrovali lebku Šlikovi potomci. Posléze měla své místo v zámecké kapli v Kopidlně, odkud se dostala do rodinné hrobky ve Veliši. Před několika lety natáčela Česká televize dokumentární film Národ bez hlav. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika byla antropologicky prozkoumána, po jejím vrácení ji ale kdosi ukradl. Díky pátrání policie byla nalezena a dnes je uložena na bezpečném místě.