Co jsou to emoce a kde vznikají?
Co jsou to emoce a kde vznikají?
Emoce zná z vlastní zkušenosti každý z nás. Hněv, radost, smutek, strach, ale i lítost jsou emoce, které jsou každodenní součástí lidského života. Je to zvláštní druh zážitků, jakési „pohnutí mysli“, které v nás vzbuzuje příjemné či nepříjemné pocity a dává nám určitou dávku (míru) vzrušení. Dalším charakteristickým znakem emocí je jejich osobitý zážitkový obsah (to co prožíváme, když máme strach, radost, zlost apod.), který neumíme či lépe řečeno nemůžeme plně vyjádřit slovy. Vymysleli jsme si proto různá přirovnání jako „strachy se mi třásly kolena“, „hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě“, „skákal jsem radostí dva metry vysoko“ či „byl jsem v sedmém nebi“. I definice emocí se různí autor od autora. H.E.Jones kdysi výstižně prohlásil, „že každý ví, co to jsou emoce až do doby, kdy se emoce pokusí definovat.“ C.E.Izard definoval emoce „jako primární motivační systém člověka“. Další z definic zase uvádí, že „emoce jsou psychické procesy vyjadřující subjektivní vztah člověka k jeho vlastním projevům i okolním jevům a situacím“. I přesto, že neexistuje jednotná definice emocí, odborníci se shodují „alespoň“ v jejich následujících znacích:
- emoce jsou maximálně subjektivní (z osobního pohledu) záležitostí - dva totožné podněty mohou u různých jedinců vyvolat různé emoce (například nepřijetí na školu může u jednoho jedince vyvolat lítost a smutek, u druhého naopak vztek a zlobu)
- slovy jsou těžko vyjádřitelná
- jsou univerzální, tzn. že doprovázejí všechny druhy duševní činnosti
- jsou aktualizovány konkrétní situací v daném okamžiku
- jsou neopakovatelné - vjem, který v nás emoci vyvolal si můžeme znovu „přehrát“ (vybavit) ve vědomí, ale stejné city nikoliv, ty se s prožitým obsahem mění
- jsou podmíněné, setrvačné – například, když učitel znepříjemní žákovi nějaký předmět, může se prožívání nepříjemných citů objevovat v tomto předmětu i poté, kdy ho učí jiný učitel
- většina emocí jsou polární (protilehlé), například láska x nenávist, radost x smutek
- jsou smíšené (ambivalentní), například láska v nás vyvolává pocit radosti a štěstí, ale i strach o milovanou osobu, žárlivost a jiné
- vnímáme jej ve dvou protipólech - příjemné x nepříjemné
- jsou obtížné přístupné nestrannému (objektivnímu) rozboru (analýze)
Kde vznikají emoce?
Již v době starověkého Řecka a Říma poukazoval slavný lékař Galenos na vztah mezi emocemi a mozkem. Tenkrát mu lidé nevěřili a zastávali Aristotelův názor, že sídlem emocí je srdce. Dnes již víme, že mozek se opravdu významným způsobem podílí na vzniku a formování emocí a spousta odborníku jej považuje i za jejich „sídlo“. Například díky strukturám mozkového kmene jsme schopni rozlišit emoční signály (podle významu). Obsah emočnímu signálu zase dává limbický systém, který je zodpovědný také za naši reakci, řízení a kontrolu emočního průběhu. Nejvíce se limbický systém významným způsobem podílí na emoční paměti (umožňuje nám interpretovat naše vzpomínky) a hodnocení emocí (příjemná či nepříjemná, ohrožující atd.), vyvolává v nás (navozuje nám) pocity strachu, zlosti či pohody. Další důležitou součástí mozku ovlivňující emoce jsou bazální ganglia. Ty zastávají jakousi kontrolní, resp.regulační funkci emocí („drží naše emoce na uzdě“). Zpracovávání a vyhodnocování emočních reakcí (například ve tmě v nás nejasný stín vyvolá strach, který zmizí poté, co zjistíme že se jedná o pouhý strom a nastane pocit uvolnění – úlevy) mají „na starosti“ projekční části mozkové kůry.