Exkomunikace z církve
10. 3. 2009
Exkomunikace z církve
Otázka: Je možné, aby byl člověk exkomunikován z církve?
Na úvod si dovolím citovat úryvek z Eusebiových Církevních dějin:
"Křesťanské obce celé Asie věřily, jak vyplývá ze staré tradice, že slavnost velikonočního vykoupení se musí slavit čtrnáctého dne v měsíci, ve kterém bylo Židům přikázáno zabít beránka. Proto i v tento den, který je vždy dnem všedním, že mají skončit s postem. Naproti tomu u obcí po celém ostatním světě nebylo zvykem toto zachovávat, nýbrž podle apoštolské tradice zachovávali i nyní vládnoucí zvyk, že půst nesmí skončit v žádném jiném dni než v den zmrtvýchvstání našeho Spasitele."
Přestože došlo k mnoha jednáním, východní církve dál slavily velikonoce po svém. Eusebius píše: "Na to se pokusil římský biskup Viktor ihned obce celé Asie spolu se sousedními obcemi jako bludaře vyloučit z církevního společenství. Svým dopisem prohlásil všechny tamní bratry jako zcela stojící mimo církevní jednotu."
Tento Viktorův postup vyvolal bouřlivou odezvu ostatních biskupů, kteří se snažili Viktora v jeho postupu mírnit. Viktor byl římským biskupem pravděpodobně v letech 189 - 199. Zhruba sto let po apoštolech tedy v církvi probíhaly děje, o nichž se první generaci křesťanů ani nesnilo. Spor, o němž jsme se zmínili, byl sporem, jenž naprosto nemá opodstatnění v Písmu. Svědčí o tom, jak daleko se za oněch sto - sto padesát let uchýlila církev od apoštolských předpisů, které nalézáme v Písmech. Vidíme jasně vybudovanou církevní hierarchii, vidíme boj o uplatnění moci, vidíme kladení důrazů na něco, čím se Písmo ani nezabývá. Proto je velmi důležité, abychom se stále vraceli k pramenům, tedy k Božímu slovu. A chceme-li dnes mluvit o vyloučení z církve, musíme si dát dvojnásobný pozor. Viktorův špatný postup se povedlo napravit, stovky jiných exkomunikací, po nichž většinou následovala poprava vyloučeného, však proběhly. Vzpomeňme nejen na Husa, ale i na všechny nevinně zabité v čarodějnických procesech, na exkomunikované valdenské, albigenské, husity, luterány a další. Má vůbec vyloučení z církve nějaké opodstatnění v Písmu?
Předně je třeba připomenout, že do církve se nevstupuje, ale že do církve Kristovy se člověk dostává novým narozením. Apoštol Pavel o tom mluví v Prvním listě do Korintu: "Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni (tedy ponořeni) v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít." (1K 12,13).
Protože je to Pán, který nás do Těla církve noří, není možné, abychom se z něho nějak vynořili. Kdo je jednou Kristův, toho Bůh hlídá. Jiná věc je ale s místním společenstvím. Do toho nás Bůh nenoří, to si vybíráme my a vstupujeme do něj. Je to buď nějaké farnost nebo sbor, kam začneme chodit a po čase poprosíme o přijetí. Většinou je to to společenství, v němž jsme poznali Pána. V tomto společenství jsme pokřtěni a stáváme se členy "Boží rodiny" na tomto místě.
Bible mluví o církvi jak z hlediska globálního, tedy o společenství všech žijících věřících na celém světě, kteří jsou Duchem svatým ke dni vykoupení zapečetěni (a někde dokonce mluví o všech spasených v dějinách), mluví však i o církvi právě z pohledu místního společenství. Jestliže mluví např. Pavel o tom, aby Titus ustanovil v krétských církvích starší, má na mysli místní společenství křesťanů, kde měl Titus starší ustanovit. Pavel mluví o slavení Večeře Páně, o shromáždění věřících, o jáhnech a různých služebnících a vždy má na mysli místní sbor, místní společenství. Jeho dopisy, které máme v Písmu, jsou vlastně z velké části dopisy místním společenství. A právě v jednom z nich, v již citovaném listě do Korintu, čteme několik slov o tom, že ze společenství místní církve je možno člověka vyloučit. Přečtěme si ten úsek:
"Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi pohany, že totiž někdo má ženu svého otce. A vy jste nadutí, místo abyste raději byli zarmouceni a odstranili ze svého středu toho, kdo se dopustil tohoto činu. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, už jsem vynesl rozsudek nad tím, kdo takový čin spáchal, jako bych byl přítomen: ve jménu našeho Pána Ježíše Krista - až se shromáždíte, vy a můj duch spolu s mocí našeho Pána Ježíše - vydejte takového člověka Satanu k záhubě těla, aby duch byl zachráněn v den Pána Ježíše. Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa, nebo s hrabivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr a přitom je smilník nebo hrabivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu." (1K 5).
To není příliš radostná kapitola, viďte? Mnoho ale vypovídá o kázni v církvi. Mluví se zde o konkrétním případu, který Korintští neřešili. Stejně se v podobných případech chováme často i my. I my často v takovém případě hrajeme "mrtvého brouka", protože se nechceme pálit. Pavel ale důrazně proti takovému přístupu vystupuje. Případ je nutno řešit, a to vyloučením provinilce z obecenství sboru. Řeč je skutečně o soudu a rozsudku. Někdy slyšíme od křesťanů varovná slova: "Nesuď, bratře!" Jenže jsou situace, kdy musíme soudit, a to právě tehdy, dojde-li k vážnému provinění u někoho ze spoluvěřících. Takový člověk je vydám Satanu, je tedy vyloučen ze společenství, kde byl pod ochranným působením Ducha, který skrze duchovní pastýře nad jednotlivými věřícímu bdí. Proč je třeba provinilce vyloučit? Protože nesouzený hřích se stane snadno něčím normálním a ostatní by si mohli myslet, že vlastně není důležité, zda žijeme čistý a pořádný život.
Protože je snadné tento pokyn k vyloučení hříšníka zneužít, Pavel jmenuje provinění, po nichž má vyloučení následovat. Je to smilstvo, hrabivost, modlářství, utrhání, opilství a zlodějina. Jak vidíme, jsou to závažné hříchy, které mohou způsobit skutečně pohoršení i mezi nevěřícími lidmi. Proto se má společenství od lidí, kteří něco takového dělají, distancovat. Mnohdy je to těžké, protože se může jednat o lidi, které máme rádi, dokonce i o naše příbuzné. Proto je důležité mít na zřeteli jednak požadavky Boží svatosti a spravedlnosti, ale i dobro onoho hřešícího. Vyloučení ze společenství není pomstou, je skutkem, který mu má zjevit špatnost hříchu, jenž jej oddělil od bratří. Takový člověk má pak šanci dospět k pokání, k nápravě svého života. Po té je také možno jej do společenství opět přijmout. Pavel píše ve 2. epištole:
"Způsobil-li někdo zármutek, nezpůsobil ho jen mně, ale zčásti - abych nepřeháněl - vám všem. Takovému člověku stačí pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Takže mu raději naopak odpusťte a povzbuďte ho, aby snad přemírou zármutku nebyl takový člověk pohlcen. Vybízím vás tedy, abyste ho ujistili svou láskou." (2K 2,5-8).
Pavlova slova jsou opět jasní: cílem je přivést onoho člověka opět do společenství. Ujištění o lásce není asi nikdy dost. Ale člověk, který padl, potřebuje takového ujištění ze všech nejvíc. Proč vlastně člověk upadá do smilstva, opilství, proč je ovládnut touhou po majetku a jinými hříchy? Mnohdy je to pouze proto, že je v životě nešťastný, že má pocit zbytečnosti, marnosti, a proto se uchyluje k hříchu jako k sice zlé, ale aspoň nějaké možnosti uniknout ze své neuspokojivé životní situace. Tím nechci hřích omlouvat, chci však pochopit jeho příčiny, abych mohl pomoci svému bratru je odstranit.
Od úředního postupu papeže Viktora I. jsme se dostali až k opravdové a hluboké pastoraci. Při ní je však třeba nejen být zakotven v Kristu, znát Boží slovo a milovat své bratry a sestry, ale je třeba také mít znalosti z psychologie, psychiatrie, sociologie a dalších oborů společenských věd. To je však už úplně jiné téma.
Na úvod si dovolím citovat úryvek z Eusebiových Církevních dějin:
"Křesťanské obce celé Asie věřily, jak vyplývá ze staré tradice, že slavnost velikonočního vykoupení se musí slavit čtrnáctého dne v měsíci, ve kterém bylo Židům přikázáno zabít beránka. Proto i v tento den, který je vždy dnem všedním, že mají skončit s postem. Naproti tomu u obcí po celém ostatním světě nebylo zvykem toto zachovávat, nýbrž podle apoštolské tradice zachovávali i nyní vládnoucí zvyk, že půst nesmí skončit v žádném jiném dni než v den zmrtvýchvstání našeho Spasitele."
Přestože došlo k mnoha jednáním, východní církve dál slavily velikonoce po svém. Eusebius píše: "Na to se pokusil římský biskup Viktor ihned obce celé Asie spolu se sousedními obcemi jako bludaře vyloučit z církevního společenství. Svým dopisem prohlásil všechny tamní bratry jako zcela stojící mimo církevní jednotu."
Tento Viktorův postup vyvolal bouřlivou odezvu ostatních biskupů, kteří se snažili Viktora v jeho postupu mírnit. Viktor byl římským biskupem pravděpodobně v letech 189 - 199. Zhruba sto let po apoštolech tedy v církvi probíhaly děje, o nichž se první generaci křesťanů ani nesnilo. Spor, o němž jsme se zmínili, byl sporem, jenž naprosto nemá opodstatnění v Písmu. Svědčí o tom, jak daleko se za oněch sto - sto padesát let uchýlila církev od apoštolských předpisů, které nalézáme v Písmech. Vidíme jasně vybudovanou církevní hierarchii, vidíme boj o uplatnění moci, vidíme kladení důrazů na něco, čím se Písmo ani nezabývá. Proto je velmi důležité, abychom se stále vraceli k pramenům, tedy k Božímu slovu. A chceme-li dnes mluvit o vyloučení z církve, musíme si dát dvojnásobný pozor. Viktorův špatný postup se povedlo napravit, stovky jiných exkomunikací, po nichž většinou následovala poprava vyloučeného, však proběhly. Vzpomeňme nejen na Husa, ale i na všechny nevinně zabité v čarodějnických procesech, na exkomunikované valdenské, albigenské, husity, luterány a další. Má vůbec vyloučení z církve nějaké opodstatnění v Písmu?
Předně je třeba připomenout, že do církve se nevstupuje, ale že do církve Kristovy se člověk dostává novým narozením. Apoštol Pavel o tom mluví v Prvním listě do Korintu: "Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni (tedy ponořeni) v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít." (1K 12,13).
Protože je to Pán, který nás do Těla církve noří, není možné, abychom se z něho nějak vynořili. Kdo je jednou Kristův, toho Bůh hlídá. Jiná věc je ale s místním společenstvím. Do toho nás Bůh nenoří, to si vybíráme my a vstupujeme do něj. Je to buď nějaké farnost nebo sbor, kam začneme chodit a po čase poprosíme o přijetí. Většinou je to to společenství, v němž jsme poznali Pána. V tomto společenství jsme pokřtěni a stáváme se členy "Boží rodiny" na tomto místě.
Bible mluví o církvi jak z hlediska globálního, tedy o společenství všech žijících věřících na celém světě, kteří jsou Duchem svatým ke dni vykoupení zapečetěni (a někde dokonce mluví o všech spasených v dějinách), mluví však i o církvi právě z pohledu místního společenství. Jestliže mluví např. Pavel o tom, aby Titus ustanovil v krétských církvích starší, má na mysli místní společenství křesťanů, kde měl Titus starší ustanovit. Pavel mluví o slavení Večeře Páně, o shromáždění věřících, o jáhnech a různých služebnících a vždy má na mysli místní sbor, místní společenství. Jeho dopisy, které máme v Písmu, jsou vlastně z velké části dopisy místním společenství. A právě v jednom z nich, v již citovaném listě do Korintu, čteme několik slov o tom, že ze společenství místní církve je možno člověka vyloučit. Přečtěme si ten úsek:
"Skutečně je slyšet o smilstvu mezi vámi, a to o takovém smilstvu, jaké není ani mezi pohany, že totiž někdo má ženu svého otce. A vy jste nadutí, místo abyste raději byli zarmouceni a odstranili ze svého středu toho, kdo se dopustil tohoto činu. Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, už jsem vynesl rozsudek nad tím, kdo takový čin spáchal, jako bych byl přítomen: ve jménu našeho Pána Ježíše Krista - až se shromáždíte, vy a můj duch spolu s mocí našeho Pána Ježíše - vydejte takového člověka Satanu k záhubě těla, aby duch byl zachráněn v den Pána Ježíše. Vaše chlouba není správná. Nevíte, že trocha kvasu prokvasí celé těsto? Vyčistěte proto starý kvas, abyste byli novým těstem, neboť jste nekvašení. Vždyť Kristus, náš velikonoční Beránek, byl za nás obětován. Slavme tedy svátek ne se starým kvasem, ani s kvasem špatnosti a zloby, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.Napsal jsem vám v dopise, abyste se nesměšovali se smilníky; nemíním však všeobecně se smilníky tohoto světa, nebo s hrabivci, lupiči a modláři, neboť to byste museli z tohoto světa vyjít. Napsal jsem vám však, abyste se nesměšovali s tím, kdo si říká bratr a přitom je smilník nebo hrabivec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. Proč bych měl soudit i ty, kdo jsou mimo nás? Nesoudíte snad vy ty, kdo jsou uvnitř? Ty, kdo jsou mimo, bude soudit Bůh. Odstraňte toho zlého ze svého středu." (1K 5).
To není příliš radostná kapitola, viďte? Mnoho ale vypovídá o kázni v církvi. Mluví se zde o konkrétním případu, který Korintští neřešili. Stejně se v podobných případech chováme často i my. I my často v takovém případě hrajeme "mrtvého brouka", protože se nechceme pálit. Pavel ale důrazně proti takovému přístupu vystupuje. Případ je nutno řešit, a to vyloučením provinilce z obecenství sboru. Řeč je skutečně o soudu a rozsudku. Někdy slyšíme od křesťanů varovná slova: "Nesuď, bratře!" Jenže jsou situace, kdy musíme soudit, a to právě tehdy, dojde-li k vážnému provinění u někoho ze spoluvěřících. Takový člověk je vydám Satanu, je tedy vyloučen ze společenství, kde byl pod ochranným působením Ducha, který skrze duchovní pastýře nad jednotlivými věřícímu bdí. Proč je třeba provinilce vyloučit? Protože nesouzený hřích se stane snadno něčím normálním a ostatní by si mohli myslet, že vlastně není důležité, zda žijeme čistý a pořádný život.
Protože je snadné tento pokyn k vyloučení hříšníka zneužít, Pavel jmenuje provinění, po nichž má vyloučení následovat. Je to smilstvo, hrabivost, modlářství, utrhání, opilství a zlodějina. Jak vidíme, jsou to závažné hříchy, které mohou způsobit skutečně pohoršení i mezi nevěřícími lidmi. Proto se má společenství od lidí, kteří něco takového dělají, distancovat. Mnohdy je to těžké, protože se může jednat o lidi, které máme rádi, dokonce i o naše příbuzné. Proto je důležité mít na zřeteli jednak požadavky Boží svatosti a spravedlnosti, ale i dobro onoho hřešícího. Vyloučení ze společenství není pomstou, je skutkem, který mu má zjevit špatnost hříchu, jenž jej oddělil od bratří. Takový člověk má pak šanci dospět k pokání, k nápravě svého života. Po té je také možno jej do společenství opět přijmout. Pavel píše ve 2. epištole:
"Způsobil-li někdo zármutek, nezpůsobil ho jen mně, ale zčásti - abych nepřeháněl - vám všem. Takovému člověku stačí pokárání, kterého se mu dostalo od většiny z vás. Takže mu raději naopak odpusťte a povzbuďte ho, aby snad přemírou zármutku nebyl takový člověk pohlcen. Vybízím vás tedy, abyste ho ujistili svou láskou." (2K 2,5-8).
Pavlova slova jsou opět jasní: cílem je přivést onoho člověka opět do společenství. Ujištění o lásce není asi nikdy dost. Ale člověk, který padl, potřebuje takového ujištění ze všech nejvíc. Proč vlastně člověk upadá do smilstva, opilství, proč je ovládnut touhou po majetku a jinými hříchy? Mnohdy je to pouze proto, že je v životě nešťastný, že má pocit zbytečnosti, marnosti, a proto se uchyluje k hříchu jako k sice zlé, ale aspoň nějaké možnosti uniknout ze své neuspokojivé životní situace. Tím nechci hřích omlouvat, chci však pochopit jeho příčiny, abych mohl pomoci svému bratru je odstranit.
Od úředního postupu papeže Viktora I. jsme se dostali až k opravdové a hluboké pastoraci. Při ní je však třeba nejen být zakotven v Kristu, znát Boží slovo a milovat své bratry a sestry, ale je třeba také mít znalosti z psychologie, psychiatrie, sociologie a dalších oborů společenských věd. To je však už úplně jiné téma.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář