CENA DUŠE
CENA DUŠE Mat. 16:26.: „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši by uškodil? Aneb, kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Náš text předkládá nám dvě důležité otázky. Není důležitějších otázek na světě nad tyto. Před osmnácti stoletími byly předloženy, a dosud žádný jich uspokojivě nerozřešil. Cena rozličných poznámek a otázek bývá posuzována podle povahy mužů, kteříž je vyslovili. Výroky dobrých a moudrých mužů mají cenu podle lásky, již chováme k původcům. Zda kdo nerad slyší, co řekl Hus anebo Komenský? Když přikládáme důležitost výrokům proslavených mužů, tím vzácnější má nám být každé slovo Pána Ježíše! Otázky našeho textu zahrnují myšlenku, že cena jediné duše převyšuje všecko přirovnání. Tato země, tak plná krásy, velikosti a bohatství je jako nic, přirovnáme-li ji k ceně jedné nesmrtelné duše. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši by uškodil? Aneb, kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Náš Spasitel znal cenu i světa i duše, poněvadž byl stvořitelem obou. Za svět, třeba i oděn byl velebností a obýván miliony tvorů nižších nežli člověk, nechtěl Pán Ježíš podstoupit smrti, ale pro duši tvou, můj milý posluchači, snášel bolesti v zahradě Getsemanské i na kříži. Slova našeho textu promluvil náš Vykupitel za zvláštních okolností. Právě napomínal k sebezapírání, které má vyznamenávat každého křesťana, řka: „Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne.“ Poněvadž toto učení mohlo se zdát učedníkům velmi těžkým, ano vede skrze takové sebezapírání k ztrátě všeho pozemského dle slov Ježíšových: Mt 16,25.: „Nebo kdo by chtěl duši svou zachovat, ztratí ji; kdo by pak ztratil duši svou pro mne, nalezne ji,“ proto, aby nikdo neutíkal z té příčiny křesťanské povinnosti, dodal na uváženou nejdůležitější matematickou otázku, týkající se toho zisku a ztráty, jak toho svět ještě neslyšel: „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši by uškodil? Aneb kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Předmět dnešní je: Cena duše. Uvažme tyto dvě otázky: Předně: Co je duše? Za druhé: Jak si váží Pán Bůh duše? Předně: Co je duše? Duše je to v nás, co má podobnost k obrazu Božímu. V 1. Moj 1,26 čteme: „
Řekl opět Bůh: Učiňme člověka k obrazu našemu.“ Tato božská podobnost není v těle, neboť Bůh je duch, a ne tělo a krev, jako my. Když apoštol Petr řekl: „Ty jsi Kristus, ten syn Boha živého,“ dal mu Pán Ježíš za odpověď: „Tělo a krev nezjevilo tobě, ale Otec můj, kterýž jest v nebesích.“ Tento božský obraz musí být v duši, která má nyní za domov tělo, která bydlí nyní v těle. Duši nesmíme zaměňovat se žádným údem těla lidského. Oko nevidí, ucho neslyší, jazyk nechutná; ony jsou jenom nástroji, jimiž duše vidí, slyší a chutná. Když pravíme: Já vidím, já slyším, tož míníme slovem „já“ sebe, vlastně však jest to duše naše, která v nás nejen vidí a slyší, ale i myslí a chce a cítí. Otázka „Co je duše?“ není dostatečně zodpověděna pouhým všeobecným popsáním, neboť shledáváme při duši podivné schopnosti.
Co může činit duše?
Dejme tomu, že by byl zde člověk, který neviděl parostroje. Takovému muži nedostačilo by prosté popsání dílů stroje, bylo by i potřebné říci mu všecko, co může se vykonat parostrojem. Musíte mu povědět, jak parostroj nese velebnou loď přes moře, jak žene rozsáhlé a složité strojivo továrny, a jak lze parostrojem jet desetkrát rychleji nežli s koněm.
Tak chceme-li poznat, co je duší, musíme jejich schopnosti uvážit:
Ne co jeden člověk může udělat, představuje nám dokonalý obraz všech duševních schopností, toho dojdeme pozorováním schopností mnohých lidí.
Kdo může spočítat všechny ty vynálezy, kterými duše člověku k jeho pohodlí a blahobytu sloužila? Kdo může pochopit pokrok duše v rozličných vědomostech, uměních a vědách? Kdo může dostatečně se obdivovat věcem, které duše vyzkoumala v říši živočišstva, rostlinstva a v říši nerostů? Jak divné jsou schopnosti duše!
Lidská duše studuje přírodu, a dává jména každému stromu a každé rostlině; popisuje jejich vzrůst, co jim za pokrm slouží, a pak k čemu jsou užitečné: k palivu, pokrmu anebo léku. Duše studuje říši živočišstva, vlastnost každého zvířete, a zkoumá rozdíl jejich tělesných ústrojí. Duše studuje člověka a popisuje s určitostí každý čiv a sval, a jejich službu a užitek v těle. Duše pozoruje lidstvo, když svíjí se bolestí, jmenuje příčinu její a předpisuje prostředek. Duše obrací se k listům kůry zemské a čte ve vrstvách a útvarech zeměkoule dějiny vzdálené minulosti, objasňujíc, která zvířata se potulovala v poli, které ryby plavaly v moři, a které rostliny zdobily zemi, dříve ještě, než země byla vhodným obydlím lidí. Duše, tak divná, navštěvuje národy, učí se řeči jejich a potom překládá jejich důležité knihy, anebo snad dává takovým národům knihu knih, totiž slovo Boží. Duše obrací se v krajiny nadzemské a měří vzdálenost slunce aneb měsíce. Duše cestuje s planetou na dlouhé cestě ústředním kruhem naší soustavy. Duše následuje zářící kometu na jejím nesmírném výletu, a pak nám praví, kterého dne v budoucnosti smíme očekávat návrat občasného navštěvovatele.
Schopnosti duše, až dosud uvažované, jsou vůbec rozumového rázu, ale duše má i jiné schopnosti, pozorujíc více srdcem nežli rozumem, schopnosti nejčistší blaženosti a nejhlubšího zármutku. Radosti a zármutky duševní jsou mnohem hlubší nežli tělesné. Která radost smyslu může se přirovnat k jasnosti spokojené duše! Která bolest je tak hluboká, jako usouženého ducha! Rozkoš cti aneb bohatství je velmi malá naproti rozkoším čistého, šlechetného přátelství, naproti lásce pravého člověka, nebo lásce Boha. Jenom duše sama je schopna znát Boha a mít radost v Něm. Největší potěšení zde na zemi je obecenství s Bohem.
Chceme-li mít pravý pojem ceny duše, tož musíme pohlížet v říši nadpozemskou.
Ovšem má duše zde na zemi divnou schopnost, ale všelijaké schopnosti duše zde podávají jenom slabý obraz vlastností a rozumu, kterých duše v nebi dosáhne. A přec je pokrok lidské duše zde podivně veliký. Na př. vidíme dnes žvatlavého chlapečka, jehož hlavní rozkoší je hrát si s vlkem nebo jezdit na dřevěném koníku; zítra je tento chlapec modlou národu; vede vojáky k vítězství, řídí záležitosti státu nebo řeční tak jímavě, že tisícové rádi ho slyší. Když lidská duše spoutána kleslým přirozením a k zemi tlačena překážkami tohoto života, může činit takový pokrok, kdo může říci, jak veliké známosti a slávy vykoupená duše může dojít za miliony let v nebi?
Malé děťátko, které leží tak slabé v kolébce, má duši, která ještě pokročit může, nežli je mysl s to pochopit. Tak může duše pořád se blížit k dokonalosti Boží, ale přece nedosáhne jí, poněvadž nekonečnost bude vždycky nesmírně větší nežli konečnost. Ó, jak je velká a slavná budoucnost nejslabší duše, která dosáhne nebe!
Když nabývání známosti zde má veliký vliv na blaženost duše, kdo může říci, jaká její radost bude, až bude vysvobozena z otroctví smyslů? Duše, nesmrtelná duše, určena žít na věky a požehnaná schopnostmi, kterých žádný nemůže změřit, kdo může vyvážit tvou cenu? Rozsáhlý poklad moře a země nebyl by výrazem ceny duše. Ve světle velkých schopností duše - jak důležitá je otázka Kristova: Kterou dá člověk odměnu za duši svou?!“
Dosavad uvažovali jsme cenu duše jenom z lidské stránky; ale nyní:
Za druhé uvážíme:
Jak si Pán Bůh váží duše?“
Když náš nebeský Otec projevuje tu největší lásku k lidské duši, tož musí být nesmírné ceny. On prokázal duši velikou čest tím, že stvořil ji k obrazu svému. Ničemu jinému nedostalo se takové cti. Ale nejenom tím, že Pán Bůh stvořil duši k obrazu svému, prokázal jí čest, nýbrž i tím, že dává jí za časný domov tento krásný svět, kde je mnoho věcí, jež nám pravou radost působí a budí náš podiv a naši lásku ku všemohoucímu stvořiteli. Tu vidíme hory, řeky, údolí, samé to důkazy nejvyššího rozumu a síly Pána Boha. A když obrátíme svůj zrak k nebi, tu jsou naše duše plny obdivu, jako v Žalmu 19,2-3, kde čteme: „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč a noc po noci ukazuje umění.“
Jak Bůh si váží duše a ji miluje, dokazuje nejlépe neocenitelný dar nebeského otce, kterým vykoupil duši. „Za mzdu koupeni jste,“ praví apoštol Pavel. „Vědouce,“ praví apoštol Petr, „že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste, ale drahou krví Krista. Chceš-li, ó člověče, znát cenu své duše, pozoruj stvořitele všehomíra. Pohleď do Betlémských jeslí, jak se ponížil! Následuj ho, - muže bolesti. Chodil, dobře čině, nemaje, kde by hlavu sklonil. A pohleď naň v zahradě Getsemanské, když pot jeho byl jako krůpěje krve, tekoucí na zemi. Viz ukrutnou neslušnost, s kterou s ním zacházeli při výslechu v radní síni, a potom jdi k místu ukřižování, a slyš vzdech svého Spasitele. Kapky krve z probodaných rukou, proud tekoucí z boku raněného kopím, hlava těžce obtěžkána hříchem naším, tvář obyčejně tak plna pokoje, nyní plná bolesti - to všecko prohlašuje, že duše tvá má více ceny než mnoho světů.
Co je 10.000 světů, přirovnáme-li je s utrpením a krví syna Božího. V evangeliu je mnoho divů, které dokazují jeho pravdu, ale všecky tyto divy nejsou tak důležité jako div kříže. Jako světlo měsíce není potřebné, když máme světlo slunce: tak světlo malých divů není potřebné pro duši, která chodí v světle kříže. Když náš nebeský otec duše lidské tak si vážil, že dal za její vykoupení drahou krev syna svého, budeme my tak pošetilými, abychom si vážili něčeho na zemi více než duše? Duše, tak výtečná k obrazu Božímu stvořená; duše, tak schopná se naučit tolika vědomostem, tak schopná zakusit tolik blažeností i zármutku; duše, jejíž bytí za milion roků je jen v počátcích, duše vykoupená krví Pána Ježíše a proto tak vzácná - má mnohem více ceny, nežli celý svět, a nic není dosti drahého, aby dáno bylo za ni v odměnu. „Nebo co jest platno člověku, by všecken svět získal, své pak duši by uškodil? Aneb, kterou dá člověk odměnu za duši svou?“
V královských kruzích, kde děti se rodí, aby byly králi, vládce byl by velmi nemoudrý, který by zanedbával vyučovat syna svého pro jeho budoucí postavení; ale, milý příteli, tvá duše může být dědičkou Boží, spolu pak dědičkou Kristovou, a ty chtěl bys zanedbat vychovat jí pro nebe? Ó člověče, máš poklad, který se žádným bohatstvím nemůže koupit, avšak může být vyhozen za hračku. Kdyby byly všecky hvězdy čisté zlato, tož byly by, přirovnány k ceně duše, jako bláto na ulici. Získat celý svět, anebo postavení královské, mít mnoho paláců a skvostné povozy a snad deset tisíc milionů zlatých, to všecko mohlo by mít veliký vliv na lidskou duši, to všecko mohlo by snad zdát se nějakou příčinou, ovšem jen stínem příčiny k ztracení duše; avšak jest to smýšlení podle Boha? Jak smýšlíš ty? Kdybys měl moc získat celý svět, cenil bys jím duši svou? Jaká je cena, - za niž prodáváš duši? Zač prodáváš nepomíjejícího člověka? Užasni, podiv se, ó země a nebe, pohleď ve zděšení; nebo nesmrtelná duše, ceněná králem králův draze jako krev Syna jeho, ta neocenitelná duše jest utracena a promrhána lidstvem jako lehko nabytý peníz za několik dnů marnotratnosti, za hračku, za krátké trvání rozkoše pozemské - za třicet kusů stříbra (Zach. 11, 13.; Mat. 27, 9.).
Četl jsem někde o bláznovství jedné matky, když dům její hořel. Rychle sebrala své hezké šaty a šperky, ale zapomněla dítko své v kolébce. Konečně rozpomenula se na své dítě, a běžela, aby spasila milé nemluvňátko, ale nyní bylo již pozdě. Plameny přivolávaly jí: „Ne, ne, ne - je příliš pozdě!“ Ó, jak veliké byly její bolesti duše, když křičela: „Ach, mé milé, milé dítko! - Šaty jsem spasila, ale ztratila své drahé nemluvňátko!“
Hříšníci, zda neodsoudíte vy této matky, poněvadž zanedbala svého dítka? - Co soudíte však o své nedbalosti? Proč máte starost o mnoho věcí, ale zanedbáváte nesmrtelné své duše? „Hledejte nejprve království Božího!“ Bláznovství lidí, kteří soustředí všecky své myšlenky na věci zemské, odsoudil Pán Ježíš v podobenství o bohatém muži, jehož bohatství přibývalo, tak že pravil (Luk. 12, 18. 19.): „Toto učiním: zbořím stodoly své a větších nastavím. A tu shromáždím všecky úrody své i zboží svá a řeknu duši své: „Duše, máš mnoho statku, složeného za mnohá léta, odpočívej, jez, pij, měj dobrou vůli!“ Když sliboval sobě dlouhý život v bujnosti, marnosti a veselosti, Bůh jemu řekl (Luk. 12, 20): „Ó blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to, co's připravil, čí bude? Tento člověk k vůli tělu zapomněl duše. Když o rozkoši přemítal, smrt stála u dveří a nezdržujíc se vně, vstoupila hned dovnitř a nevítanou náručí odnesla jej na patřičné místo jeho. Duše jeho byla ztracena, ztracena na věky. Jeho zemský majetek nemohl dát jemu úspěchy, naopak vzpomínkou na ztracené bohatství přibývá mu bolestí.
Bohatství Kroesovo, území Alexandrovo, pověst Caesarova jsou duším ničím. Jsou-li v nebi, chvála zemská nemůže rozmnožit jejich radosti; jsou-li v pekle, zemská chvála nebude zmenšovat jich trápení.
Jak nepříjemné je slovíčko: Ztracen! Jakou bolest působí toto slovíčko v srdci, když znamená, že dítko zabloudíc, ztratilo se v lese? Což když musíme ku slovíčku tomu přidat ještě jedno malé, ale důležité, to slovíčko věčně? - „Ztracen věčně!“ Ó, jak hluboká a srdcelomná bolest vyvolává se tím!
Ztráta duše dle textu a souvislosti je věčná ztráta. Náš Spasitel, když řekl, že člověk nemá žádného zisku, i když by získal celý svět a ztratil duši svou, dotvrdil toho ještě i dalším veršem pravě (Mat. 16, 27.): „Syn zajisté člověka přijde v slávě Otce svého s anděly svými, a tehdy odplatí jednomu každému podle skutků jeho.“
Milí přátelé, původ lidské duše, její nesmírná cena, její veliké schopnosti, její nekonečná budoucnost praví nám, že dvě věci jsou důležitosti nejvyšší, totiž starost o naši duši, a horlivost vztahující se na spasení jiných. Máme-li starost o vezdejší věci, tím více jest potřebí, abychom pečovali o duše. Každý den máme pamatovat na slova Pavlova, k Fil. 2, 12. 13.: „S bázní a třesením spasení své konejte, (neb) Bůh zajisté je, který působí ve vás i chtění i skutečné činění podle dobře libé vůle své.“
Pohlížíte-li někdy na svůj život tak, abyste mohli svůj životopis třeba napsat; sečítáte-li někdy své jmění a do přehledného pořádku je stavíte, máte totéž tím více při své duši činit. „Sami sebe zkušujte, jste-li u víře“ (2. Kor. 13, 5.). Zkušujte se, jestli rozmáháte se v milosti a v známosti Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista.
Ačkoli naše největší starost musí být o spasení vlastní duše, nesmíme být sobci. Na jiné musíme pamatovat. Na jiných drahých duších máme pracovat, aby též věřily z celého srdce v Pána Ježíše. Ó hleďte, milí bratří a sestry, aby váš život a věrnost ve všech křesťana povinnostech dával svědectví, že milujete skutečně pravdu Boží a že máte hlubokou horlivou lásku k takovým duším, které ještě nemají spasení Pána Ježíše.
Ó, nekající příteli! Náš vykupitel se tázal ve slovu svém: „Kterou dá člověk odměnu za duši svou?“ Můžeš-li na to odpovědět? Měl-li bys tisíce světů, tím vším nemohl bys koupit nebe své duši. Je-li rozumné, že nejšlechetnější díl vaší bytosti, nesmrtelná duše - vykoupená krví Pána Ježíše, - je-li rozumné, že neocenitelná duše nemá prvního místa v myšlenkách a tužbách? Má-li pomíjející díl člověka zaujmout všecku jeho lásku? Zaujímá-li, výsledek toho bude věčná smrt. „Nebo budete-li podle těla živi, zemřete; pakli byste Duchem skutky těla mrtvili, živi budete.“ (Řím. 8, 13.)
Jak hrozné povážit, že někdo zde mohl by ztratit svou duši. Než toho není třeba; neb Pán Ježíš připravil velikou obětí cestu k spasení, pospěš tedy a ujdi tam. Obrať se ke Spasiteli svému bez odkladu! On je hotov přijmout s otevřeným náručím tebe a všecky, kteří přicházejí k němu s pravou lítostí a dětinnou vírou a důvěrností.