PASIVITA
PASIVITA
Zlé duchy k působení povzbudí jakýkoliv prostor, který jim věřící poskytnou. Ze všech uvedených oblastí je nejnebezpečnější pasivita, neboť vyjadřuje postoj vůle, a vůle představuje celou osobnost. Pasivita může dát zlým duchům možnost volně působit. Jistěže je takové působení na povrchu zamaskováno, aby si věřící neuvědomovali, že jsou v akci zlí duchové. Věřící se hrouží do pasivity kvůli své nevědomosti. Když nechápou místo mysli v duchovním životě a přikládají jí buď větší nebo menší důležitost, nechávají svou mysl upadnout do pasivity. Potom se řídí myšlenkami pasivní mysli. Proto je nutné jasně chápat způsob Božího vedení.
Pasivita mysli vzniká z nepochopení smyslu zasvěcení se Bohu a poslušnosti Ducha Svatého. Mnozí věřící si myslí, že jejich myšlenky jsou na překážku jejich duchovnímu životu. Vůbec nevědí, že skutečnou překážkou je, když jejich hlava přestane pracovat nebo když pracuje neuspořádaně. Neuvědomují si, že správně fungující hlava je užitečná a nutná, protože s Bohem se dá spolupracovat jen díky ní. Již jsme zdůraznili, že správný způsob, jak se řídit Božím vedením, je spoléhat na intuici, nikoliv na mysl. To je velmi zásadní a neměli bychom na to zapomínat. Věřící by se měli řídit zjevením v intuici, a nikoliv myšlenkami v mysli. Ti, kteří chodí podle mysli, chodí podle těla. To vede na scestí. To však neznamená, že v druhotných věcech je mysl neužitečná. Považujeme-li mysl za orgán pro přímé společenství s Bohem a pro přijímání zjevení, hluboce se mýlíme. To ale neznamená, že by mysl neměla vykonávat svou část práce nebo pomáhat intuici. Intuice je orgán, který rozpoznává Boží vůli. Přesto však potřebujeme mysl, aby zkoumala a zjišťovala, zda to, co cítíme, pochází z intuice, nebo zda je to podvrh našich citů. Musíme vědět, zda je vnitřní pocit Boží vůle a zda je v souladu s Biblí. Intuicí rozpoznáváme, ale myslí potvrzujeme. Jsme tak omylní! Nemáme-li pomoc mysli, je těžké rozpoznat, co je z Boha.
Máme-li správně sledovat vedení, potřebujeme mysl. Vedení intuice mnohdy odporuje rozumu, a proto bychom neměli mysl používat k tomu, aby vedla spory s intuicí. Když však zkoumáme, zda je něco z Boha, mysl bychom naopak používat měli. Intuice rozpozná Boží vůli velmi rychle, ale my potřebujeme čas na zvážení a rozjímání, abychom zjistili, zda to, co víme, je z intuice a z Ducha Svatého. Jestliže to pochází od Boha, dá nám intuice při zvažování a rozjímání určitější pocit a hlubší víru, abychom uvěřili, že to od Boha je. Takovéto – a pouze takovéto – zkoumání myslí je užitečné a správné. Pochází-li tato činnost z tělesných myšlenek a pocitů, opětovné prozkoumání pouze vzbudí nesouhlas svědomí. Proto rozumové zkoumání s cílem pochopit, zda něco je či není od Boha, není překážkou, ale příležitostí, aby se projevila intuice. Pochází-li věc opravdu z intuice, směle se podrobí rozumovému zkoumání v mysli. Naopak, vedení, které se obává prozkoumání, často pochází z našeho já! Mysl by se neměla ujímat vedoucí role, ale rozhodně ji potřebujeme vždy, když zjišťujeme, zda je vedení od Boha.