Hříchy duchovní
Hříchy duchovní Pýcha je duchovní hřích. Žárlivost je duchovní hřích. Nevíra je duchovní hřích. Zdůrazňování chyb druhých je duchovní hřích. Nedostatek modlitby je duchovní hřích. Pochybování o Bohu je duchovní hřích, ba i to, že se nedokážeme odevzdat Bohu, je duchovní hřích. Jsou lidé, kteří v duchovních věcech vítězí, ale více je těch, kdo bývají poraženi. Kdysi mě ovládala pýcha. Jakákoli pýcha je duchovní hřích. Jakákoli pýcha, která vám brání jít dál, je duchovní hřích. Pyšný člověk nemůže vystát, když vidí, že jiní jsou lepší než on sám. Nesnáší, když vidí, že jiní jsou dál ve světských záležitostech, a nesnáší, když jiní jsou dál v duchovních věcech. Je-li někdo jiný duchovně dál, udělá všechno, aby našel jeho chyby a srazil ho. Žárlivost je hříchem v našem duchovním životě právě tak jako v díle Páně. Někteří lidé jsou v srdci naplněni zlobou a nevírou. Zeptáte-li se jich, zdali věří nebo ne, odpovědí, že v Božím slově není jediné slůvko či větička, kterým by nevěřili. Zeptáte-li se jich ale, zda důvěřují Božím zaslíbením nebo ne, připustí, že to nedokážou. Jakmile na ně dolehne malá zkouška, podléhají nesmírné panice. Vůbec nedovedou důvěřovat Božímu slovu. Žena Martina Luthera si jednou oblékla smuteční šaty a když se jí ptal proč, řekla mu, že vypadá tak ztrápeně, jako by mu umřel Bůh. Mnoho lidí nežije v náležitém, živém, společenství s Bohem. Den za dnem žijí svévolným životem. Své dny tráví bez modlitby a čtení bible, aniž by hleděli na Boží tvář nebo s ním měli společenství. Ba dokonce žijí v obavě z pomyšlení na společenství s Pánem. To je život bezbožnosti. Hřešíme, selháváme a nežijeme duchovně. Mnozí z nás nebyli nikdy tak svědomití, aby se naučili, jak správně jednat se svým já. Mnozí z nás nebyli nikdy tak svědomití, aby se správně naučili, jak ponechávat vlastní já stranou. Jednou se stalo, že se dva bratři nepohodli kvůli jakési maličkosti. Stolovali spolu a brávali si z jedné mísy. Jeden si vždycky vybíral pro sebe ty nejlepší kousky masa. Když si to ten druhý uvědomil, několik dní nic neříkal. Po čtrnácti dnech už to nemohl vydržet a s bratrem se rozešel. To, jakým jste člověkem, se projevuje na maličkostech, které děláte. Velmi rád si čítám životopis pana Hudsona Taylora. Když pobýval na svých kazatelských cestách, skoro vždycky si vybíral ten nejhorší pokoj a to nejhorší lůžko. I když jsou to maličkosti, způsob, jak se k nim člověk staví, prozrazuje, zda žije před Bohem či nikoli.