daliborovy.estranky.cz

DUCH SVATÝ A DUCH VĚŘÍCÍHO

Poznání, které věřícím nejvíce schází, se týká existence lidského ducha a jeho funkce. Mnozí věřící nevědí, že vedle mysli, citů a vůle mají i ducha. I když uslyší, že v nitru člověka je duch, myslí si, že tímto duchem je jejich mysl, city či vůle, nebo jsou tím zaskočeni a nemají vůbec žádnou představu, kde by mohli ducha mít. Taková nevědomost je velmi závažná. Způsobuje, že věřící nevědí, jak spolupracovat s Bohem, ovládat se a bojovat proti Satanovi, neboť všechny tyto věci vyžadují působení ducha.

To nejdůležitější, co by měl věřící vědět, je, že ve svém nitru nemá jen mysl s jejími myšlenkami, vědomostmi a představami, city s jejich touhami, láskou a pocity a vůli poskytující nápady, názory a rozhodnutí, ale že je tam také duch. Duch se nachází hlouběji než mysl, city a vůle. Věřící by měl vědět, že má ducha. Měl by také mít schopnost ducha vycítit, znát jeho působení, moc a princip jeho činnosti. Jedině takto bude věřící schopen vědět, jak chodit podle ducha, a nikoliv podle tělesnosti duše nebo fyzického těla.

U neznovuzrozeného člověka tvoří duch a duše jeden celek. Takový člověk přirozeně zná jen pocity duše, neboť ty jsou silné a mocné, a neví o existenci ducha, neboť ten je mrtvý a dřímá. Tato nevědomost pochází z doby, kdy byl hříšníkem, ale pokračuje dokonce i poté, co se stal věřícím. Ačkoliv věřící má ve svém duchu život a prožívá vítězství nad „tělesnými věcmi“, chodí někdy podle ducha a někdy podle duše. Neví, co duch vyžaduje, jaké jsou podněty ducha, ani jak ducha živit. Nemá cit pro ducha a ani neví, co tento cit znamená. Ve své přirozenosti omezuje život ducha a nechává dále jednat přirozený život duše jako princip svého způsobu života. To je velmi závažné; představa obyčejného věřícího na to nestačí. Někteří věřící poctivě hledají vyšší a hlubší duchovní zážitky. Poté co získají zkušenost s překonáváním hříchů, však nepostupují dále, protože neznají působení ducha. Místo toho vyhledávají „duchovní a biblické poznání“ ve své mysli, hledají Pánovu přítomnost ve svých citech a v jakémsi žhnutí ve svých údech a většinou se řídí silou své vůle. Tak se věřící dostává na scestí a přeceňuje vlastní (duševní) zážitky v domnění, že je nesmírně duchovní. Tím si do značné míry vypěstuje život podle svého „já“ (své duše). Subjektivně se domnívá, že jeho zkušenost je duchovně zdravá a pevná, což mu bude bránit v dalším pokroku na duchovní stezce. Proto by se Boží děti měly pokořit před Bohem, podřídit se Duchu Svatému a učení Bible, a postupně zkoumat funkci a dílo ducha, aby mohly chodit podle ducha.